Jak jsem pekla větrníčky navzdory nepřejícím hvězdám

Pepa slavil narozeniny, a tak jsem mu upekla jeho oblíbené větrníky. Nadýchané, s jemným krémem, úžasné tak, že se celé příbuzenstvo jen rozplývalo. "Odpalované těsto, to já nikdy nedělala, je to moc složité," prohlásily obdivně švagrová v dvojhlasu s tchyní a já se dmula pýchou. "Ale kdepak, není nic snazšího," rozdávala jsem zářivé úsměvy.

Cpala se dokonce i naše Maruška, která jinak nevezme na milost nic v čem není tuna čokolády. Jen našemu benjaminovi se zdálo "v tom krému něco hnusnýho", čímž měl zřejmě na mysli rum, jímž jsem samozřejmě na Pepovu počest nešetřila.

Povzbuzena pochvalami, slíbila jsem Pepovi o týden později, že mu stejné větrníčky napeču i pánskou jízdu na na chalupě, kam se těšil jako malej. "Maso si ugrilovat umíme, ale kdybys udělala ty skvělý větrníky, tak to bys byla zlatá," objal mě radostně, což jsem si se smíšenými pocity přeložila tak, že by bez mého přičinění ani nikam neodjel. To ale absolutně nepřipadalo v úvahu! Děti měly jet na víkend k babičce a já se zas jak malá těšila na dva dny jen sama pro sebe.

Pustila jsem se tedy večer do práce. Mělo mě ale varovat, že krém, který jsem namíchala, připomínal spíš polívku. V tu chvíli jsem - varována univerzem - měla opustit kuchyň a naaranžovat se ležmo na gauč, protože můj mozek měl po celém pracovním dni kapacitu tak maximálně na stupidní seriál. Máslo jsem totiž netrpělivě přidala do ještě moc teplého pudinku. V pořadu Prostřeno bych sklidila ostudu dřív než talíře ze stolu. Krém se mi nakonec zachránit podařilo, horší to bylo s těstem.

S přehledem machra - před týdnem už jsem je přece pekla - jsem vařila, rozpouštěla a míchala. Jenomže těsto z nejasných důvodů ne a ne zhoustnout. „No kruci, vždyť dělám to samé, co posledně, tak co se děje?“ Durdila jsem se sama nad sebou. Jala jsem se hmotu chladit doufajíc, že tuk ztuhne a těsto správně vytuhne, aby šlo nacpat do cukrářský sáčků, aniž by na opačném konci kontinuálně vytékalo. Metoda nezabrala, a tak jsem obsah kastrolu vztekle vylila do záchodu… a ucpala ho, což bych v běžné příčetnosti bývala byla jako pravděpodobné vyhodnotila předem.

"Přece to teď nevzdám," hecovala jsem se. Jenže ztužený tuk z mámina receptu už doma došel. Bylo deset večer, takže nezbývalo než na internetu najít, jestli ho můžu nahradit obyčejným máslem, což byl nakonec ten úplně nejmenší problém. S máslem se totiž situace opakovala. Z těsta jsem opět vymíchala řídkou kaši, jen na místo záchodu skončila v odpadkovém koši. „Co to, do pr..., že já se na to nevy…,“ nadávala jsem čím dál jadrněji. „Tak to nedělej,“ ozval se Pepa od televize, čímž jsem zaregistrovala, že mezitím můj seriál přepnul na svůj fotbal. Rada zabrala asi jako když vylejete šálek vody na roztopenou lokomotivu.

„A co jako budu dělat s tou mísou krému?"," rozkřikla jsem se na chudáka oslavence. „Koupím zítra piškoty, budeme si je mazat krémem a nikdo nic nepozná,“ navrhl Pepa shovívavě, netuše, že dobře míněným návrhem ještě vystupňoval moje ponížení.

Z čirého zoufalství jsem do počítače vyťukala heslo „dnešní horoskop“. "Podaří se vám všechno, na co sáhnete," dočetla jsem se pod svým znamením. Zkontrolovala jsem pro jistotu datum. Opravdu souhlasilo. Zodpovědnost se znovu naplno přesunula na mě, čímž se mi ještě víc přitížilo. Schlíple jsem zamířila do kuchyně.

Padla další kostka másla, když agonický zkrat v mých mozkových závitech způsobil, že se cosi seplo. Jak po zásahu bleskem jsem rázem věděla, co jsem až doteď dělala špatně: mouku musím do tuku s vodou vmíchat za mírného varu! V euforii z náhlého prozření jsem konečně vymíchala kýžené odpalované těsto, šťastná, že jsem na dobré cestě. A hmota pěkně zhoustla.

Jenže po přidání vajec zase povážlivě zřídla. Pojala jsem spásný nápad a vyskládala půl mrazáku na kuchyňskou linku a kastrol s těstem z kategorie "lité", jsem zavřela do zimy. Tam přece musí ztuhnout. Půl hodiny před půlnocí bylo evidentní, že přinejmenším hvězdy zklamu. Zatímco těsto stydlo, našla jsem si horoskop na další den. „Dnes raději zůstaňte v posteli a odpočívejte,“ začínal výhružně.

V panice jsem těsto vyndala z mrazáku, „prolila“ ho cukrářským pytlíkem, čímž se na plech utvořily žluté kaňky. V rozpálené troubě sice pěkně vyskočily, ale připomínaly spíš obří puchýře, navíc neměly žádné dno. Horizontálně je před naplněním rozříznout, by nezvládl ani Babica.

Odpalované "mističky" jsem vyplnila krémem, přilepila je po dvou k sobě, pocukrovala, čímž jsem stvořila originální dezert, naskládala kousky do krabičky a nachystala ji Pepovi na ráno. Bylo už dávno po půlnoci, když jsem konečně vklouzla k němu pod peřinu. „Spíš?“ Vzbudila jsem ho. „V lednici máš ořechy plněné žloutkovým krémem a opovaž se o víkendu zmínit slovo větrník.“

Vysněný "den sama pro sebe" začal generálním úklidem kuchyně a opravou ucpaného záchodu. Ale pak už jsem hvězdy pro jistotu poslechla a zalezla si do postele s knížkou...