Smolná Bílá sobota

Jasně, že s úklidem se nemá nic přehánět a že rodinná pohoda je víc, než vyleštěná podlaha. Ale na druhou stranu k pohodě patří i uklizený byt. Bohužel touhle optikou vidím u nás doma svět jenom já. "Moje pohoda je pivo a dobrej fotbal," odpálkoval mě můj milovaný už záhy po svatbě. Pro něj i pro děti je zkrátka slovo úklid od pohody přesně na opačném konci emočního spektra.

V sobotu ráno jsem si přivstala. Velikonoce měly být totiž podle mých představ dokonalé, tak abych všechno stihla nachystat. Uvařila si snídani a ještě než mi vystydl čaj, že vyvenčím psa. Venku před domem jsem zjistila, že kráčím po chodníku s vodítkem a klíči v kapse a gaučáka jsem zapomněla doma.

Bílá sobota nezačínala zrovna nejlíp.

Napodruhé se mi venčení podařilo, psa jsem násilím odvlekla i od paní s jedním psem, která mi už z dálky kupodivu v množném čísle hlásila, že hárají, vrátila ho domů do pelechu a nasypala mu granule. Zadělala jsem si těsto na mazanec, nechala ho kynout, mezitím se nasnídala a vyrazila zakleknout do záhonu, aby nám pěkně barevně vzkvétal.

Po bytě se trousily první rozespalé mátohy. Praštila jsem s motyčkou, umyla si ruce a nachystala všem třem snídani a vrátila se k hlíně. Mezitím náš šestiletý Pepík proběhl bytem i s rohlíkem a NADROBIL. Má drahá polovička posnídala před televizí a NADROBILA na gauči. Maruška ROZŤAPALA po bytě Pepíčkem rozlitou šťavu a těsto na mazanec se už výhružně táhlo po vnější stěně mísy. Sotva jsem za bochánkem zavřela dvířka trouby, zazvonila za dveřmi kamarádka Yvona, že jde na kafe.

"Mám tu ale dost binec," zvala jsem ji dál rovnou s omlouvou, v duchu samozřejmě v absolutním stresu, že vůbec nestíhám a na kafe absolutně nemám čas. Uvařily jsme si kafe. Yvona seděla a vyprávěla jednu storku ze seznamky za druhou. "A teď ty Velikonce a žádnej pořádnej chlap snad neexistuje a já nemám pro koho ani navařit a napéct a nikdo si nepřijde pro malovaný vejce," skuhrala.

Já si pro ně přijdu! Napadlo mě usrkávajíc kafe nad krájením ingrediencí do bramborového salátu, že bych si ušetřila spoustu práce. Nechala jsem si to ale pro sebe, protože o mě v jejím snu na doknalý domov vůbec nešlo.

"Někdo se najde, uvidíš," utěšovala jsem ji a mimoděk zvedla oči od naklepávání řízků a uviděla mého Pepu ležícího v nočním úboru stále ještě na pohovce, řešícího na displeji své oblíbené angry birds.

"Pepo, nemohl bys prosím, než dodělám oběd, vzít křovinořez a zkrátit živý plot?"

Napoprvé žádná odpověď a napodruhé se ozvalo: "Nemusíš mi všechno pořád opakovat. Slyšel jsem."

"Když není chlap, půjdu si na sebe aspoň něco pěknýho koupit," prohlásila Yvona, jakmile dopila kafe. "Pojď se mnou, oni se tu najedí i bez tebe," navrhla. Svou rodinu miluju a ráda se o ní starám. Neměla jsem vůbec chuť ji teď, když mám před sebou ještě tolik práce, vyměnit za nákupní centrum s hadříky. "Snad někdy jindy," rozloučily jsme se. 

Kamarádka odešla, já dala prát do pračky barevné prádlo. Pepa vstal konečně z gauče a vyrazil k zahradnímu domku, že jde na ten plot. Já začala smažit řízky. Pes spal a děti se výjimečně nehádaly. 

Užívala jsem si asi tři vteřiny klidu, když najednou koukám, že se oběd přestal smažit. Zkusila jsem světlo, otevřela lednici. Nešel proud. Ale to už uprostřed obýváku a v crocsách od hlíny stál zkroušený Pepa a v ruce držel dva konce téhož kabelu. "Přesekl jsem kabel," popsal zjevné. 

Fakt jsem nechtěla, ale ty oči v sloup mi šly stejně tak samy, jako se pak samy definitivně zabodly do podlahy v místě, kde "miláček" NADĚLAL. "No, to je hezký," snažila jsem se alespoň o neutrální tón.

"Pojďte se teď najíst," změnila jsem raději po chvíli ticha téma. Josef nahodil pojistky a šel si k sousedovi půjčit kabel, že těch 99 zbývajících procent plotu dostříhá po obědě. Dosmažila jsem řízky a mohli jsme obědvat. 

Po jídle jsem vzala děti do auta, že pojedeme nakupovat jídlo na svátky a tatínek že mezitím v klidu zarovná zahradní plot. "Jo a prosím tě, až dopere pračka, vyndej prádlo a pověs ho na terase," rozloučila jsem se a se slibem, že nějakou drobnost si můžou k Velikonocům vybrat, aby je nepokakal beránek, jsem s  Mařenkou a malým Pepíkem vyrazila nakupovat.

Asi za hodinu volal Pepa, že nemůže to prádlo v pračce najít. "Cože?" Nějak mi docházela trpělivost. Barevného oblečení bylo v bubnu míň, asi se při odstředění nalepilo na stěny, takže ho přehlédl? Co jsem si to vzala za exota? Měla jsem sto chutí říct telefonu: "Hledej, šmudlo," ale ovládla jsem se. Vysvětlila jsem manželovi, kde prádlo hledat a zavěsila.

Aby měl Josef klid a dost času na práci, řekly jsme si s dětmi, že se ještě cestou z nákupu zastavíme za babičkou. Domů jsme přijely už skoro za tmy.

Manžel stál bezradně před živým plotem, který si dál žil v původní bujaré podobě. Co jsme odjely, stačil zastříhnout jen pár metrů, než přesekl i ten druhý - půjčený - kabel. 

Vybalila jsem mlčky nákup a váhala, jestli mám něco říkat, anebo bude lepší, když zůstanu zticha. Dusno nebo hádka, přemýšlela jsem. "To si děláš srandu?" Vypadlo ze mě nakonec. "Za celé odpoledne jsi stačil jediné, a to přeseknout druhý a ještě ke všemu sousedův kabel?" 

"Mami, tak už ho nech," zastala se táty Mařenka, a tak jsem ji ve vzteku poslala vyndat z pračky a pověsit to prádlo. Sama jsem rozčíleně popadla kýbl a mop a hrnula se do vytírání už z rána zapatlané podlahy. 

"Trochu jsem usnul," přiznal můj milovaný Pepa. A jak tam tak sklesle stál, najednou mi připadal tak roztomile bezradný, že jsem ho musela jít aspoň trochu obejmout.