Ve vietnamském obchůdku s oděvy je to fajn. Ať si u nich dám na sebe cokoliv, všechno mi prý sluší. Bohužel to kouzlo funguje jen v krámku. Když vyjdu ven, zázrak pomine.
Když si musím něco pořádného koupit na sebe, tedy ne sadu zlevněných ponožek nebo boxerek v akční slevě, tak je to pro mě stresující záležitost. Výjimkou jsou jen vietnamské krámky s oděvy. Z vietnamského krámku sice odcházím s prázdnou nákupní taškou, ale s pocitem, že jsem krásný jako Adónis svůdce bohyně lásky a krásy Afrodité. Drobné prodavačky se na mě přívětivě, když už ne obdivně, usmívají a ať si na sebe vezmu cokoliv, všechno mi sluší. Sáčka visící na ramínkách sice vypadají lacině, ale jakmile si je obleču, zázrakem se promění v luxusní zboží. Není tedy divu, že mi až tolik sluší a že asijská prodavačka s tváří jako panenka nad tou krásou málem padá do mdlob. Jediným problémem je, že ta zázračná proměna funguje jen v krámku. Jakmile vyjdu ven, změním se nejen já, ale i zakoupené sako, kvůli kterému se má rodina usnese, že mne alespoň částečně zbaví svéprávnosti.
Úplně jiná atmosféra panuje v butiku nabízejícím předražené luxusní zboží světových značek. Butik se v průměru rozměrově moc neliší od vietnamských krámků a když už, tak že je ještě menší a většinou má jepičí životnost. Když vstoupím, tak je to stejné, jako kdyby do nóbl restaurantu vešel zanedbaný kořala páchnoucí levným tabákem. Pokud jsem přesto mladou prodavačkou, nejspíš nějakou brigádnicí, která se letos nedostala na vejšku, zaregistrován a pozdraven, tak stylem – dobrý den, co tu chcete – . Z ryze obchodního hlediska je pro ni celá situace stejně absurdní, jako když osmdesátiletý stařeček s chodítkem si chce ve specializovaném obchodu se sportovními potřebami koupit závodní sjezdové lyže.
Jen o něco málo lepší je to ve velké prodejně, zvláště v okurkové době, kdy je na placu trojnásobně více prodavaček než zákazníků. To je, jak se říká, i Francek dobrej. Jediným výsledkem návštěvy však je, že mi pasuje jiná velikost na sako a jiná na kalhoty, že sice mám široká ramena, ale krátké končetiny a že snad jediným řešením by pro mě bylo, kdyby začal oděvní průmysl šít obleky na orangutany a šimpanze, ale i tak by se mi musely rukávy velmi výrazně zkrátit, zato nohavice by mi seděly jak ušité.
Poslední variantou, kterou jsem doposud nevyzkoušel a asi ani nevyzkouším, jsou exkluzivní krejčovské dílny, které se na reklamních poutačích chvástají, že udělají i z Quasimoda, zvoníka od chrámu Matky Boží, elegantního George Clooneyho. Jenže všichni tito krejčovští mágové jsou ve své podstatě ještě drsnější než Pohlreich v Ano šéfe, i když na rozdíl od něho z jejich úst nepadne ani jednou slovo vole. Ti se s nikým nemažou. Po půlhodině jsou schopni udělat i z Miss Universe zakomplexovanou bulimičku.
Podle všeho se tedy přece jen půjdu podívat k těm Vietnamkám. Asi tam zase nic nekoupím, ale aspoň se projdu.
