Rej čarodějnic na tři písmena.

Kdysi koloval vtip v podobě křížovkářské otázky. Víš, jak se řekne rej čarodějnic na tři písmena? Tak to nevím, sabat? To je na pět písmen. Dám se poddat. No přece MDŽ!

Přelom mezi starým a novým rokem se obvykle zobrazuje tak, že starý rok v podobě vetchého starce předává štafetu mladičkému a krásnému novému roku a pak se jde kamsi navždy zahrabat. Já jsem konec starého a začátek nového roku, zvláště před rokem 1989, ale částečně i po něm, vnímal zcela opačně. Odcházející rok býval na svém konci veselý a štědrý. V obchodech se objevilo na pultech jinak podpultové zboží, pěticípé červené hvězdy pohasly před září zlatých a stříbrných vánočních. Školní mládež si užívala prázdnin, v rádiu a televizi ubylo politiky a přibylo koled a pohádek. I když Vánoce skončily, mejdan pokračoval. Kdo si nevzal dovolenou, tak v práci ji přesto alespoň napůl měl. Často se pořádaly předčasné pracovní Silvestry a když i ty skončily, pořád ještě zbýval ten opravdový 31.12. Dělala se legrace i z toho, co by jindy neprošlo. Až jsem si říkal, že bych klidně umístil odcházející starý rok na ARO, pokud by slíbil, že v nastoupeném prosincovém trendu bude pokračovat. Rána po Silvestru však bývala kalná. Z rádia se linula vážná a ještě vážnější hudba, veselého spíkra Menšíka vystřídal zasmušilý Gustav Husák s novoročním projevem. Letní dovolená někde daleko za obzorem a nejbližším svátkem „oslava“ únorového vítězství pracujícího lidu. Přece však na jedno vzdálené světélko bylo možno dohlédnout. Byl to Mezinárodní den žen.

I přes ideologickou slupku byl osmý březen všeobecně oblíbeným svátkem, na který se tehdy každý těšil. Tím se lišil od ostatních režimních oslav, u kterých se považovalo spontánní veselí za podezřelou provokaci. Těžko jednoznačně říci, čím to bylo. Možných příčin se nabízí několik. Začátek března vždy byl ve znamení masopustního veselí před Popeleční středou. Tohle období bývávalo spojeno z bujarými průvody maškar. Pod anonymitou masopustních masek se dělaly věci, před kterými by bledly i zážitky hollywoodských hereček z hnutí Me too. Prostě Mezinárodní den žen byl poznamenán duchem pradávných masopustních rejů více, než slavnostním přijetím pracujících žen na Pražském hradě. Svou roli určitě hrál i příslib jara. Dny se prodlužovaly a sněženky se prodíraly ven zpoza starého sněhového firnu. Po období chřipkových epidemií a nekonečně dlouhých zimních večerů už byl nejvyšší čas si zařádit. MDŽ byl přitažlivý i svou univerzálností. Nerozlišoval mezi matkami, milenkami, zamilovanými nebo právě se rozvádějícími. I proto si každý pamatuje MDŽ jinak. Samozřejmě, že někomu uvízla v paměti ta nejméně přitažlivá oficiální podoba. Recitace básně Soudružka máma, strojené poděkování v podání předsedy ZV ROH a následné rozdání kytiček karafiátů a souprav utěrek na nádobí. Já osobně vzpomínám spíš na odpoledne, kdy hrála hudba, často i živá, jako u nás v Besedním domě. Alkohol tekl proudem. Ženské se ten den zdály jako utržené z řetězu včetně i těch šťastně vdaných. Každý si mohl na vlastní kůži ověřit známou pravdu, že holky to chtěj taky. Spontánnost však byla patrná i u těch, co slavili uměřeně. Nával u květinářství rozhodně nebyl organizován, nikdo nekontroloval, zda jsem obdaroval svou maminku, manželku a dceru alespoň kytkou bramboříků. Nešlo o režimní, ale společenskou normu dobrého vychování.

Sláva MDŽ po roce 1990 pominula stejně jako sláva JZD Slušovice. Začal se slavit svatý Valentýn a oprášil se Den matek. Svatý Valentýn ,sladký jak růžová poleva na dortu, ve své decentnosti a diskrétnosti je až příliš jednostranně zacílen na zamilované a Den matek zase na zasloužilé. Po MDŽ tak zůstala díra na trhu. Ne, že by se Mezinárodní den žen neslavil, ale je to už jen odlesk bývalé slávy. Štafetu převzaly zejména firemní večírky, na které se nemusí čekat až do začátku března. Kromě toho se změnila atmosféra a zvyky. Slovy dnešní covidové doby, kytičky a bonboniéry se teď většinou předávají formou home office čili doma. Kromě toho původní forma oslav MDŽ by dnes tvrdě narazila, neboť svým konceptem utvrzuje překonané genderové stereotypy. Určitě by padla námitka, že jeden jediný den věnovaný ženám vlastně znamená, že zbytek roku patří mužům a symbolizuje tak nadvládu mužského testosteronu nad ženským estrogenem. Navíc důraz na fakt, že jde o svátek žen, by se mohl po právu dotknout například těch, kteří sice vypadají jako muži, ale cítí se jako ženy a naopak. Nejhůře by se však cítili tzv. nebinární jedinci, kteří sami sebe nepovažují ani za muže, ale ani za ženu. V důsledku toho by nemohli k MDŽ kytku nikomu ani dát, ani od někoho přijmout. Osmý březen by se každopádně musel v blízké budoucnosti, pokud současný trend bude pokračovat, přejmenovat. Název by byl ovšem, vzhledem k k několika desítkám různých pohlaví, podstatně delší. Křížovkářská otázka obsažená ve vtipu, který jsem dal do perexu by pak zněla o dost jinak : Víš, jak se řekne rej čarodějnic na čtyři sta dvacet pět písmen ? Co je to však za vtip, když z něho tuhne úsměv a jeho pointa je delší, než celý tento článek.