Role outsidera mě štve, ale role horkého favorita smrtelně děsí

V roli outsidera se mi ego rozpustí stejně rychle jako sněhulák na Štědrý den, ale v roli horkého favorita přijdu nejen o ego, ale i o zdravý rozum.

Ne, že bych patřil vyloženě k celoživotním outsiderům, ale také jsem si už užil své a není to nic příjemného. To se vám pak ego rozpustí stejně rychle, jako sněhulák na Štědrý den, po kterém zůstane na tradičním vánočním blátě jen koště, mrkev a starý hrnec.

Znáte to, tělocvikář určí dva kapitány a ti si pak vybírají, koho chtějí do svého týmu. Stojím a stojím v pořád menším hloučku těch, kteří se submisivně pokleslými rameny zoufale čekají na nominaci. Začínám si připadat jako játrová paštika, u níž už prošla lhůta doporučené konzumace a kterou ani po devadesátiprocentní slevě nechce nikdo koupit. V jisté fázi výběru navíc s hrůzou zjišťuji, že nás nevybraných je lichý počet, takže někdo / kdo asi ? / zůstane na ocet a u holek ze třídy, které celé tohle výběrové řízení nenápadně sledují z druhého konce hřiště, si do konce školního roku ani neškrtnu. „Hele kapitáne, vyber Vilíka, ten je aspoň obětavej“, nakonec mě zachrání jeden z nejužšího okruhu vyvolených od nejhoršího.

Pořád je však lepší být čas od času outsiderem než horkým favoritem. Celý problém u mě spočívá v tom, že sám sebe až na výjimky / nebudu je všechny uvádět, neboť by to byl velmi dlouhý nezáživný seznam / se za jedničku nepovažuji. Bohužel v křečovité snaze nepůsobit jako outsider, mám tendenci se dělat lepším, než doopravdy jsem, což se mi i celkem daří. Bohužel někdy až tolik, že jsem mylně považován za hlavního favorita. Pak se ovšem nemohu divit, že dostanu k narozeninám přihlášku do velmi sledované vědomostní soutěže, které vévodí děsivě všeznalý doktor Vševěd.

Jít do přímého střetu s doktorem Vševědem, navíc v hlavním vysílacím čase, je stejné, jako kdyby nějaký vysloužilý pouťový boxer s artrózou obou kolen a zamrzlým ramenem si to chtěl rozdat s držitelem pásů všech boxerských asociací v těžké váze. Aby bylo jasno, z mých rodinných příslušníků mne nepřihlásil nikdo. Jednak mě dobře znají a jednak si jsou dobře vědomi, že má blamáž by byla i jejich blamáží. Všechno se zlomilo, když jsem byl pozván do městského zastupitelstva a poté se na hlavním náměstí začala stavět provizorní tribuna, na které se mělo slavit mé kolosální vítězství nad doktorem Vševědem. Dostal jsem se do vleku událostí. Obávaný mainstream, před kterým mne kde kdo varoval, si se mnou pohrával jak se skořápkou od vlašského ořechu. Konstruktivní pesimismus vůči mým reálným schopnostem ztratili i příbuzní. Prateta vsadila polovinu svých celoživotních úspor na mé vítězství. Místo, aby ji to žena rozmluvila, mi večer zašeptala, že je na mě velmi pyšná. Ještě později pak dodala, že nechápe, proč jsem se tak dlouho dokázal přetvařovat a tvrdil, že neumím vyřešit IQ testy, co pravidelně nosívá domů z kurzu paměti. Vzápětí mi dala před nos šílený hlavolam sestávající z nějakých komplikovaných číselných algoritmů. Civím s hrůzou v očích na kroutící se řadu čísel připomínající kobru v útočné pozici. Najednou se mnou někdo, asi samotný doktor Vševěd, začal zlostně třást.

Probudil jsem se zpocený jako myš. Nade mnou se skláněla žena. „Křičel jsi ze sna. Asi se ti něco hrozně strašného zdálo.“

S úlevou jsem si uvědomil, že to všechno byla jen noční můra, která mě vyděsila málem k smrti.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že nejsem horký favorit“, oddechl jsem si.

„Jak to, že nejsi? Doufám, že za týden porazíš toho Vševěda. Ty to dáš, ty na to máš. Už jsem zamluvila salonek v Radegastovně. Tam tvé vítězství všichni společně oslavíme.“