Přiznání je sice polehčující okolnost, ale efektivnější je zatloukat, zatloukat, zatloukat

Když vpadl Putin na Ukrajinu, tak to asi musel být šok pro všechny. Strategicky myslící příznivci Putina však neztratili hlavu a vymysleli dokonalý ústupový tah zvaný "Válka je vůl". Všichni jsou z obliga kromě války. Geniální.

Nejznámější odborník přes partnerské vztahy MUDr. Miroslav Plzák prý říkal, že přiznání nevěry k ničemu dobrému nevede. Mnohem lepší je zatloukat, zatloukat, zatloukat a když se to provalí, tak zase zatloukat. Z morálního hlediska ta dobrá rada zrovna není, ale prý zachránila nejedno manželství.

Všechny tyto pro život poučné strategie sleduji v současné totálně převratné době na politické scéně, ale i na diskuzních fórech. První, co se přihodilo, bylo, že příznivci hnutí zvané Chcípl pes Chcíplého psa opustili. Prostě ho doopravdy nechali chcípnout, i když předtím atrapami šibenic naznačovali neblahý konec „vlastizrádcům“. To je strategie, která se již v minulosti mnohokrát osvědčila. Za všechno může zakopaný pes. Kdepak je? Nikdo neví a tím to hasne.

Taktiku zatloukat, i když se to provalí, mistrně použil i prezident Miloš Zeman. Jak správně doktor Plzák předpokládal, zatloukat nevěru se úspěšně dá i uprostřed mimomanželského sexu. Když se to zvládne sugestivně, přestane podvedená manželka věřit svým vlastním očím. Stačí, aby si nevěrník jen přehodil přes sebe kněžskou sutanu a argumentoval, že celou dobu přísně dodržuje celibát. 

Na diskuzních fórech také se zájmem sleduji vynikající herní strategie a nečekané úniky ze zdánlivě beznadějné situace. Správný diskutér ví, kdy útočit, kdy držet pozice a kdy ustoupit do předem připravených pozic.

Když vpadl Putin na Ukrajinu, tak to asi musel být šok i pro prezidentského poradce Nejedlého. Opravdoví proruští profíci však neztratili hlavu a použili dokonalý ústupový tah, který bych pracovně nazval „Válka je vůl“. Kdybych to převedl na partnerské a manželské vztahy, tak nejlépe je se vyhnout označení, kdo je nevěrník a kdo podvedený, konstatováním, že nevěra je vůl. Stejný postup, který umožňuje v budoucnu různé překvapivé protitahy, lze použít i v případě brutálního znásilnění vyslovením obecně přijatelného názoru, že znásilnění je špatná věc.

Po tomto zdánlivě ústupovém tahu lze už docela úspěšně zaútočit logickým pokračováním, že když je válka tak nesmírně hroznou věcí, je nutné udělat vše, co je v našich silách, aby co nejrychleji skončila. To dá rozum, že nejrychleji může válku ukončit napadený. Historie mnohokrát prokázala, že pokud se napadený vůbec nebrání, válka vůbec ani nezačne a pokud už zaviněním nezodpovědných pohraničníků začne, po několika hodinách skončí. Svým způsobem je to vlastně napadený, který tím, že se brání, způsobuje ohromné lidské a materiální škody. Navíc už sama obrana je velmi nákladná věc, kdežto kapitulace je levná. Vyžaduje pouze bílé vlajky. Navíc bílá vlajka má velmi uklidňující účinky na podrážděné útočníky. Ti zklidní hormony a přestanou zuřit. Tu stejnou logiku lze použít i už zmiňovaného znásilnění. Když brutálně napadená žena začne s násilníkem aktivně spolupracovat a pomáhat mu v jeho úsilí, už vlastně o znásilnění nejde a všechno je OK.

Když však válka pokračuje, neboť napadený se sveřepě brání, lze použít tah nazvaný po jeho autorce Kateřině Konečné „Rošáda Kateřiny Konečné“. Když už vzplál válečný požár, je zločinem do něj ještě přilévat oleje v podobě dodávek zbraní napadené zemi, když  její vedení ztratilo rozum a zuřivě se brání. Inu přiznejme si. Nakonec jsme to byli my všichni, kteří jsme velkého medvěda dráždili. Koledovali jsme si o to. Lepší se lehce dusit v přátelském medvědím náručí, /však i tak bylo chleba dost/, než se nechat rozzuřeným medvědem roztrhat. Ať žije mír.

Pro opravdové stratégy je však Rošáda Kateřiny Konečné z mnoha důvodů nepoužitelná. To už sofistikovanější byl i ten Chcíplý pes.

Opravdoví diskuzní profíci postupují mnohem opatrněji, nikam nespěchají. Používají mnohem účinnější taktiku odborníky zvanou „Ano, ale“. Tato geniální strategie funguje jako sotva postřehnutelný posun od původního Ano do konečného Ne. Funguje to takto :  Ano- ano, ale- ano, ale- ano, ale až po padesátém opakování ano, ale dojde hráč k rezolutnímu Ne.

Nikdy bych nečekal, jak inspirující je čtení článků těch, kteří mi zvedali hladinu adrenalinu v krvi. Pořád je se čemu učit.