Nájemní andělé.

I mezi profesionálními atentátníky existuje elita. V žargonu zpravodajských služeb se jim někdy říká nájemní andělé. Nikdo, ani objednatelé, neznají jejich pravé jméno.

Nikdo nezná jejich identitu. Důkazem jejich existence jsou jen jejich činy. Na rozdíl od obyčejných nájemních zabijáků si jejich oběť nestačí ani uvědomit okamžik své smrti, která je rychlejší než záblesk elektrického výboje. Každý by si přál takhle umřít, ale ne ve třiceti nebo čtyřiceti. V žargonu zpravodajských služeb se těmto elitním profesionálním atentátníkům někdy říká nájemní andělé.

Ve svém životě se už několikrát dostal do situací, ze kterých by podle zákona pravděpodobnosti neměl vyváznout se zdravou kůží. Například jednou, když ho jen těsně minula sněhová lavina, pod kterou zmizela vyšlapaná lyžařská stopa, ztratil orientaci a zabloudil. Do stmívání zbývaly sotva dvě hodiny a pokud by ho zastihla mrazivá horská noc, neměl šanci přežít. Běžky mu v hlubokém sněhu nebyly k ničemu. Nechal si jen hůlky a snažil se v pudu sebezáchovy sestoupit do údolí, kde měl šanci narazit na lidské obydlí. Toužebně si přál přenést se strojem času o dvacet čtyři hodin do budoucnosti, kdy už bude po všem a on bude sedět u rozpálených kamen a popíjet horký čaj s rumem. Věřil tomu. Zatím vždycky všechno dobře dopadlo. Tentokrát to však bylo jiné. Loučil se se svou ženou, jako kdyby se už neměl vrátit. Ale on se opravdu nevrátí. Zítra nebo pozítří už nebude nic. Jen nehybné prázdno.

„Když nechceš, tak nikam nejezdi,“ znepokojeně se mu podívala do očí. „Chata počká.“ Jak rád by ji poslechl, ale jak pro ni, tak i pro Aničku, která ještě spala v pokojíčku, se stal smrtelně toxickým. „Vzal jsem si už tři dny volna a mám objednaného tesaře. Nemohu ho tam nechat samotného. Počítá s tím, že mu budu při ruce..“

„Tváříš se, jako kdybys odjížděl na frontu.“ Byl sám na sebe naštvaný, že nedokázal potlačit strach či spíše smutek než strach. Snažil si vtisknout do své paměti její lehce znepokojenou tvář. O to samé se před chvílí pokusil, když se skláněl nad spící dcerkou.

Místo obvyklého polibku ji tentokrát objal. „To vojáci, když jdou na frontu, přece dělají,“pokusil se zažertovat.

„Tak nikam nechoď,“ zopakovala svůj návrh.  Vyloudit na tváři křečovitý úsměv a zakroutil hlavou. Tak skončil jejich poslední rozhovor. Už se nikdy nedozví jeho doposud přísně střežené tajemství, které ji chtěl jednou prozradit.

Posledních deset let, poté kdy přešel na druhou stranu barikády , dostal jako ohrožená osoba nové jméno, jiné rodné číslo, zdravotní a důchodové pojištění. Přepsala se celá jeho dosavadní minulost, na kterou opravdu nemohl být pyšný, ale ta ho nakonec dostihla. Někdo mu zavolal ze skrytého čísla a oslovil ho jeho původním jménem. „Kamile, přišel tvůj čas. Brzy tě navštíví anděl. Jestli nechceš, aby si vzal sebou do nebe i tvou ženušku a holčičku, tak na policii zapomeň a rychle se spakuj někam, kde budeš jen ty sám. Anděl si tě už najde. Neboj, nebude tě nic bolet.“

Když tenkrát před mnoha lety získal novou identitu, doporučovali mu, aby odjel hodně daleko, nejlépe někam do Ameriky. Tam by měl šanci dlouhodobě přežít a dokonce si dovolit i luxus založit si rodinu a začít nový život. On však příliš věřil své šťastné hvězdě, která zatím vždycky nad ním držela svou ochrannou ruku, a tak se pouze přestěhoval na druhý konec republiky. To byla jeho velká chyba. Také se nikdy neměl oženit. Teď se ocitnul v dokonalé pasti, ze které nebylo úniku. Sedl do auta. Naposledy se podíval zpětným zrcátkem do oken přízemního bytu, do kterého se už nikdy nevrátí.

Konec přišel nečekaně a rozhodně nebyl bezbolestný. V ztichlém lese se ozval krátký pískot pneumatik, dutý náraz, řinčení plechu a pak se zase vše vrátilo do hlubokého vznešeného ticha. Smrt přicházela pomalu, ale po nekonečných deseti minutách nakonec přece jen přišla. Trvalo dalších několik hodin, než přijela policie.

Silničku, která kdysi spojovala místní lázně s okolním světem, už několik desítek let používali jen chataři. Z bývalých lázní nezbylo prakticky nic, zůstalo však jezírko, jehož břehy roubilo asi deset rekreačních chat. Přes zimu, když napadl sníh, byla silnice prakticky neprůjezdná. I teď na začátku dubna tu ve všední den projelo jedno nebo maximálně dvě auta. Byla to jediná silnice na okrese, kde se za posledních pár desetiletí až do dnešního dne nikdy nestala dopravní nehoda.

Přivolaná černá dodávka pohřební služby odjela, ale policisté ještě se svou prací zdaleka neskončili.

„Tohle nevymyslíš,“ nevěřícně vrtěl hlavou policista, který pořizoval fotodokumentaci a plánek místa dopravní nehody. „Nejvíc se to podobá nějaké hodně promyšlené partyzánské akci z druhé světové války.“

„Pak by to ovšem byla vražda,“ ušklíbl se znalec, kterého vzala výjezdní skupina sebou, aby mohl obhlédnout situaci. „ Jenže ve skutečnosti tomu nic nenasvědčuje.“ Zatím se jim podařilo zjistit, že ke střetu došlo v důsledku souhrnu několika na sobě navazujících událostí. Na plošině těsně nad kamenitým svahem lesáci pravidelně parkovali těžký kolový tahač s obřím drapákem určeným k uchopení a zpracování vytěžených kmenů. Nebylo to právě nejvhodnější a nejbezpečnější místo, ale nejspíše si ho vybrali kvůli příležitostným zlodějům nafty. Od lesní cesty, ani dole od silničky nebylo na traktor vidět. Určitě bylo chybou, že obří monstrum pohrávající si s kládami jako se zápalkami mělo být lépe zajištěno před samovolným rozjetím, ale nikdy se tak nestalo a nestalo by se tak ani nyní, kdyby nedošlo k odrolení zvětralé slepencové horniny. Předtím však na tomto místě k žádnému sesuvu nedošlo. Kdyby se traktor dal do pohybu ze svahu o vteřinu dříve nebo o vteřinu později a kdyby zřejmě jediný automobil, který osudného dne tudy projížděl, jel o malinko rychleji nebo o malinko pomaleji, by k přímému nárazu, při němž drapák prorazil kabinu auta a smrtelně zranil nic netušícího řidiče, nedošlo.

„Inženýre, jednou jste nám na semináři říkal, že když se dlouhodobě vyhodnocovaly kamerové záznamy z dálnic a rizikových křižovatek, došli jste k závěru, že čistě matematicky by mělo dojít k šestinásobně většímu počtu vážných nehod, než ke kterým nakonec skutečně došlo a že neexistuje žádné racionální vysvětlení, proč je tomu tak.“

„Ano,“ souhlasně kývl znalec hlavou. „Tohle je opačný případ a navíc naprosto extrémní. Mohu vypočítat nárazové rychlosti, matematicky rozfázovat nehodový děj, ale ve skutečnosti tak dokonalý řetězec příčin a následků vlastně pochopit nedokáži.“

„Je to všechno divný. Identitu toho chudáka za volantem se nám zatím nepodařilo zjistit, ten Renault neprochází žádnou evidencí, včetně evidence kradených vozidel, a registrační značka také nesedí...,“ řekl zamyšleně velitel výjezdní skupiny.

„Šéfe, pojďte se podívat,“ vykřikl další policista, kterému se konečně podařilo otevřít částečně zdeformovaný kufr od auta.

„Co říkáte tomu?“ ukázal na podivnou zbraň s dlouhou hlavní. „Že by náš neznámý byl pytlák?“

Velící policista se sklonil ke kufru a notnou chvíli si pozorně zbraň prohlížel. „Kdepak pytlák. To je Barret osmdesát dvojka. Nesmírně drahá hračička. Prostřelí na tisíc metrů i lehký pancíř. Jedna z nejlepších ostřelovacích pušek na světě. Nesahat!“ zarazil svého kolegu. „Od této chvíle už na nic nesahat! To už není práce pro nás.“

Vždy, když vyšel z chaty na verandu, čekal konec, ale ten stále nepřicházel. Pořád si ale nepřipouštěl, že pro něho ještě existuje nějaká budoucnost, že se odsud ještě někdy vrátí domů. Bylo páteční odpoledne. Brzy začnou přijíždět  chataři na  první letošní opravdu jarní víkend. Ideální čas pro nájemného anděla zvolna uplýval. Snažil sám sebe přesvědčit, že přece žádní andělé neexistují. Něčemu se přece věřit musí. Rozhodl se, že si ještě počká až se setmí, aby na bezmračné noční obloze mohl spatřit svou šťastnou hvězdu. Pokud se živ a zdráv probudí do zítřejšího rána, vrátí se domů.