Kdyby si dnes děti hrály tak, jak jsme si hrávali my, bez zásahu policie by se to neobešlo

Občas se divím, jak jsem vůbec dokázal bez ochranné helmičky, ekologicky nezávadných hraček, bezpečných skluzavek a neustálého rodičovského dohledu přežít všechny ty hry, co jsme tenkrát jako děcka hráli.

 V nejranějším dětství jsem si nejčastěji hrával s bábovičkami na sídlištním pískovišti. Teď už vím, že roky nevyměňovaný písek bez náležitého hygienického certifikátu byl skoro stejně nebezpečný jako radioaktivní spad z Černobylu. Čím vším jsem byl ohrožen? Výčet je dlouhý. Mohl jsem například chytit larvální toxokarózu ze škrkavek potulných koček, pro které dětské pískoviště bývalo oblíbeným místem pro vyměšování exkrementů. V nejhorším případě mi tak hrozilo postižení centrálního nervového systému nebo ztráta zraku. Toxoplazmóza, která se rovněž v kontaminovaném písku nacházela, by nebyla lepší. Klidně jsem mohl onemocnět zánětem mozkových blan nebo srdečního svalu, ale ani u poněkud méně nebezpečných tasemnic, roupů a fekálních bakterií nebylo o co stát.

Jakmile jsem odrostl kyblíčkům a lopatičkám, přešel jsem, stejně jako v počítačových střílečkách, jen do vyššího levelu. Tehdejší sídliště totiž kromě pískovišť nějaké další dětské atrakce nenabízela. Jen železná klepadla na koberce a konstrukce ze svařovaných trubek určené pro šňůry na sušení prádla. Tak tehdy vypadaly předchůdci dnes velmi trendových outdoor tělocvičen. Na rozdíl od současných street workoutů splňujících všechny možné bezpečnostní normy, při cvičení na klepadle šlo opravdu o hubu. Ještě relativně bezpečná byla hlavičkovaná nebo fotbálek mezi rámovými konstrukcemi sušáků na prádlo sloužícími jako branky, i když při tvrdé hře v brankovišti občas některý z hráčů narazil do trubky rozhodně tvrdší než nechráněná lebka. Taky se mi to jednou stalo a v tu ránu jsem uslyšel hlas archanděla Michaela jako kdysi svatá Jana z Arku. Při šplhání po klepadle se nesměla udělat chyba. Místo měkkého umělého trávníku by nezvládnutý pád skončil na spodním ocelovém žebroví klepadla. Pořád jsme ale byli v těsné blízkosti domova a když už jsme divočili přespříliš, tak nás někdo z dospělých umravnil. Brzy se však naše hry přesunuly do vzdálenějších míst. V dnešní době každé děcko čeká po školním vyučování druhá směna v různých kroužcích, sportovních oddílech a doučovacích hodinách. Když se vrátí z posledního výtvarného kroužku či mimoškolní angličtiny, je už čas na večeři. Ani o víkendu nemá klid. Zpravidla jej čekají dětská narozeninová párty svých kamarádů a kamarádek i s objednaným animátorem a nealkoholickým šampáněm, vše pod bdělým dohledem vystresovaných maminek, které pak mají vděčné náměty na fejetony typu - Uštvané ženy v nekonečném frmolu -. Kdyby současný páťák podnikl půldenní výpravu do čtyři kilometry vzdáleného lesíka, jako jsme podnikali tehdy my aspoň jednou týdně, už by se vyhlašovalo policejní pátrání.

Tehdejší výchova rozhodně nebývala „skandinávská“, ale volnosti jsme měli desetkrát více než největší „barnewernetový“ rozmazlenec z Norska. My si mohli dělat co chtěli, i když na druhé straně jsme dobře věděli, že pásek od kalhot, proutěný prakl či vařečka mívají i jiný alternativní způsob použití. Kluk, který ani jednou nedostal výprask řemenem, stál v partě na pomyslném žebříčku hodně dole. Těžko říci, proč vlastně naše mnohé hry byly ve své podstatě tak drsné. Faktem je, že klukovský svět se rovnal řetězci jednotlivých kmenových území. Už i naše malé sídliště se nesmiřitelně dělilo na dolňáky a horňáky a když jsme na našich výpravách pronikli do katastru blízké vesnice, museli jsme se pohybovat jak vycvičená jednotka paragánů v nepřátelském území. K bojům docházelo pravidelně. Když se prohrálo, probraly se chyby, vymyslela strategie a pak se šlo do odvety. Většinou se útočilo hliněnými hroudami, ale to jen do prvního použití zbraně hromadného ničení – šutru. Pak už se házelo opravdu na ostro, vlastně na tvrdo. Když šlo o bitvu v rámci domácí party, házelo se výhradně „cvičným“ blátem, ale právě tyhle bitvy měly pro nás nejhorší následky. Po skončeném konfliktu zůstaly na fasádách sídlištních činžáků desítky fleků od bláta, které nešly jednoduše odstranit. Až tehdy zasáhla spravedlivá rodičovská ruka zákona.

Zdá se mi k neuvěření, že za celou dobu této divoké fáze mého dětství, která skončila zhruba v době, kdy mi začala na dveře klepat puberta, si nepamatuji případ nějakého opravdu těžkého zranění, smrtelné nehody anebo těžkého infekčního onemocnění. Občas nějaké děcko onemocnělo infekční žloutenkou a škola pak měsíc smrděla po chloru, ale to bylo asi tak všechno. Poznání v jak nebezpečném světě jsem žil přišlo až teď, když i já vyšiluji z toho, že vnučka už měla být dobrou půlhodinu doma a navíc má nedostupný mobil. Kdo ví, třeba tenkrát kolem nás poletovalo více andělů strážných. Ostatně s jedním jsem se setkal. Stalo se to na samém konci mého nebezpečného dětství, někdy v šesté třídě. Na kraji sídliště rostl vysoký topol, nejvyšší strom v celém sídlišti, který doposud nikdo nezdolal. Lézt po stromech jsem uměl a navíc si myslel,že jsem nesmrtelný. Jenže šplhání úzkou korunou topolu opravdu není jednoduché a navíc větve z topolového dřeva se lehce lámou. Když už jsem byl blízko vrcholu, zdály se mi najednou jednopatrové činžáky sídliště jako podlouhlé dřevěné makety domů a kamarádi jak figurky od Člověče nezlob se. Nijak zvlášť nefoukalo, ale přesto se topol kýval ze strany na stranu a připomínal nějaké obrovské hodinové kyvadlo. A pak se mě něco dotklo. Bylo to určitě andělské křídlo  a já začal opatrně slézat pod bedlivou asistencí alespoň tří andělů strážných. Občas mi uklouzla noha, ale vždycky se mi podařilo získat zpět rovnováhu. Když jsem konečně opět stanul na pevné zemi, věděl jsem, že jedna etapa mého života definitivně skončila.