Jó, bývaly doby, kdy ještě kouření byla velká frajeřina.

 Zapálit si Ameriku byla opravdu velká frajeřina. Koho by tenkrát napadlo, že právě z Ameriky k nám dorazí antikuřácká vlna, která udělá z kuřáků psance, kteří svou potřebu musí stydlivě uspokojovat kdesi v zákoutí.

I když jsem prožil své kritické postpubertální roky v dobách, kdy mít cigaretu v ruce anebo ji s přimhouřeným zrakem pevně svírat mezi sevřenými rty bylo stejně cool u obrýleného intelektuála tak u drsňáka podobnému kovboji z reklamy na Marlboro, pravým kuřákem silně závislým na nikotinu jsem se nestal. První opravdovou cigaretu jsem poprvé okusil až na chmelové brigádě, kdy jsem si definitivně uvědomil, že být chlapcem, který nekouří a nepije a má všechny předpoklady být jednou vzorným manžílkem není žádné terno. Takovým způsobem by se mi rozhodně brány do zahrady tělesných rozkoší neotevřely. Kluk, který vůbec nezlobí, nemůže být zdravý. V tomhle je evoluce nekompromisní.

Cigaretovou dobu jsem však začal vnímat mnohem dříve, asi tak někdy kolem třetího roku svého věku. V těch časech ženy ještě nekouřily nebo zcela výjimečně. U nás v rodině kouřil pouze otec. Nikotinismus si přinesl z východní fronty. Kouřil strašně rychle, jako kdyby každou chvilku měl někde bouchnout dělostřelecký granát. Tahal z útlé bílé krabičky s nápisem Partyzánka jednu cigaretu za druhou jako patrony do nábojového pásu. Problémem bylo, že si z fronty vedle závislosti na nikotinu přinesl i nemocné průdušky a tak jednoho dne zadusil svou poslední partyzánku a do koce života si už nikdy nezapálil. Kuřákem býval i děda z matčiny strany. Jeho způsob kouření, jako i všechno ostatní, co dělal, spíše připomínalo nějaký náboženský rituál. Na rozdíl od otce kouřil o něco lepší zboží, i když jak se to vezme. Lípa nebo Letka taky nebyly bůhvíco. Kouřil zásadně vždy jen půlku cigarety, kterou zastrčil do špičky z třešňového dřeva. Nakonec však také přestal kouřit poté, kdy prodělal slabý atak mozkové mrtvice.

Jinak se však v té době u nás hulilo snad nejvíce v celé Evropě. Fronty bývávaly na ledacos, ale na cigarety nikdy. Ani nelezly, na rozdíl od alkoholu, příliš do peněz. Krabička partyzánek stála korunu šedesát, a komu i ty se zdály drahé, mohl si ze Slovenska dovést detvy. Ty byly ještě levnější. Za desetník se daly koupit dvě věci : hliněná kulička na cvrnkání nebo jedna partyzánka. Kouření podporovala i strana a vláda. Antonín Zápotocký kromě výroku o tom, jak je naše měna pevná a měnová reforma nebude, načež dva dny poté k ní došlo, se proslavil i tímto výrokem ve filmovém týdeníku :“ Řekne se, proč právě tabák? Vždyť ten není potřebný k životu. Ale není jen nutné žít, je třeba také užít! A cigarety, to patří k lepší životní úrovni.“

Myslím si, že hulení levných vyklepaných partyzánek ještě žádná velká frajeřina nebyla asi jako nebyla bůhvíjaká frajeřina jezdit v bakelitovém Trabantu a tímto způsobem lovit pěkné holky. Už vůbec pak nebyla frajeřina, spíše naopak, kouření fajfky hlavně ne takové s tím zahnutým troubelem, jaké mají vodníci z Ladových obrázků. Z takových bafali pouze staříci, co ještě pamatovali císaře pána jak se procházel po Karlově mostě. Zahnutá fajfka bývala stejným symbolem pokročilého kmetství jako umělé zuby nebo čagan.

Všechno se změnilo až v šedesátkách, kdy se pootevřely dveře směrem na Západ. Do kin a televize přišly první westerny. Kouřil Delon, slim cigaretu kouřila dokonce Marylin Monroe a jak! Partyzánky, letky a lípy vystřídaly startky, klejky, bétéčka a hlavně ikonické Sparty, zvláště ty podpultové v tvrdém balení. Přesně si už nepamatuji, jaké cigarety jsem si na té chmelové brigádě koupil, ale mám dojem, že to byly petry. Když se otec dozvěděl, že jsem začal kouřit, zachmuřil se jako černá obloha obtěžkaná přívalovým bouřkovým mrakem. „Jak jednou začneš, nikdy nedokážeš skončit.“ To se však v mém případě nestalo. Kouřit tehdy na začátku sedmdesátých let, znamenalo zařadit se do hlavního proudu. Cigareta neskutečně pomáhala sociálním kontaktům. I když konverzace se na chvíli zasekla, dalo se trapné ticho vyplnit sáhnutím do kapsy pro krabičku cigaret. Pak následoval naučený grif – poklepání na vrch krabičky tak, aby z malého otvoru jak zvědavé myšky povyskočily dvě nebo tří cigarety. Podobně jako finalista tenisového Wimbledonu zkoumavě vybírá ze tří naprosto identických míčků ten jediný pravý, tak i já ze tří stejných cigaret jednu vyberu. Pak přijde na řadu sirka nebo zapalovač. Benzínové už byly minulostí, používaly se už většinou ty na zkapalněný plyn. „Můžeš mi také připálit?“ /Ano, v té době kouřili kluci i holky, jak by se dnes řeklo, genderově vyváženě/. „Jasně.“ Naše hlavy se k sobě přiblíží přes hranici osobní zóny a najednou se konečně nasměruje první poznávací rande kýženým směrem.

Zvláštní sortou mezi cigaretami byly Ameriky. Na rozdíl od tvrdých spart za deset /nebo osm?/ korun , byly celkem k mání. Byly totiž na tehdejší dobu opravdu drahé. Jejich cena se pohybovala mezi dvaceti až třiceti korunami, což s připočtením inflačního koeficientu by dnes dělalo asi tři sta až čtyři sta korun a možná ještě více. Zapálit si Ameriku a dokonce ji dát do placu byla opravdu velká frajeřina. Americká frajeřina. Koho by tenkrát napadlo, že právě z Ameriky k nám dorazí antikuřácká vlna, která udělá z kuřáků závadové psance, kteří si musí svou nikotinovou vášeň uspokojovat v temných zákoutích, jako kdyby šlo o nějakou perverzní sebehanu.

Zdá se to až k neuvěření, že to není zas až tak dávno, kdy ve vlakových soupravách byla polovina a později třetina vagónů vyhrazena kuřákům, kdy se hromadně kouřilo na chodbách před studentskými posluchárnami a dokonce i v lékařských ordinacích. Tu pachovou směs vyčpělého piva a cigaretového kouře vyháněnou ven do ulice hospodským větrákem ještě stále cítím v nose. Stačilo pět minut pobýt ve výčepu a všechno oblečení ,co jsem měl na sobě, načichlo tak, že se muselo okamžitě vyprat, aby nezasmradilo celý byt.

Přestal jsem kouřit dávno předtím, než se začaly objevovat na cigaretových krabičkách rentgenové snímky totálně prokouřených plic. Ani to nebylo, jako u otce a dědy, až na popud Zubaté, která by varovně máchla kosou těsně nad mou hlavou. Taky jsem neskončil ze dne na den, ale postupně. To ví každý kuřák, že první cigareta vykouřená po delší době nechutná. Je po ní v ústech jak v polepšovně. Občas jsem si zapálil, abych se utvrdil, že je tomu opravdu tak. Ještě mi však chvíli trvalo najít v sobě sílu a nezapálit si, když jsem si dal dopoledne kafe anebo když jsem si s kámoši zašel po fotbálku na jedno nebo dvě piva do hospody. Nakonec však má chuť na cigárko vyvanula ještě dříve, než vyvanula doba, kdy ještě kouření byla tolerovaná frajeřina.