I s jizvou na rtu se dá zpívat.

Skoro ve stejný den Jarek Nohavica zazpíval Putinovi a Miloš Zeman zahrál Si Ťin-pchingovi na klavír.

Upřímně, důvod na street dance ve stylu - kdo neskáče, není Čech,hop,hop,hop- to není. Dříve by se řeklo, není mi „vlastenecky“ zrovna do skoku.

Jak si Jarek přebíral ten metál od Putina, musel si každý uvědomit, jak je ve skutečnosti  Putin malý a o hlavu ho převyšující Nohavica velký. Nepoměr tělesné hmotnosti se zdál ještě výraznější. Přesto všechno působil Jarek Nohavica křehce a bezbranně. Když ve své děkovné řeči rusky hovořil o tom, že když někdo recituje báseň nebo zpívá píseň někoho jiného, stane se jeho částí a už nemůže být jeho nepřítelem, jako kdyby se pokládal na znak anebo odhaloval zranitelné břišní partie. Zato z malého Putina prýštila síla, až by jeden uvěřil, že holýma rukama dokáže zkrotit sibiřského tygra. Ale pryč s emocemi. Pro Nohavicu to byl v tom okamžiku parádní „sukces“, který mu otevírá obrovský ruský trh. Jizva na rtu sem, jizva na rtu tam. S jizvou na rtu se dá taky dobře zpívat.

Skoro ve stejnou dobu zahrál Miloš Zeman čínskému prezidentovi a ruskému premiérovi na klavír. Ne úplně špatně, ale zdaleka ne dobře. S tváří přítomných bylo možno vyčíst, že se dobře baví. Snad se nedožijeme doby, kdy na pracovních večeřích budou všechny přítomné hlavy států o něčem důležitém jednat a Miloš Zeman jim bude do toho preludovat na klavír.