Až nebudeme mít babičky.

V Itálii v poslední době zemře denně bezmála půl tisíce lidí. Jako za války. Nic není tak horké, utěšují někteří. Za války umírají mladí kluci, kdežto nyní většinou senioři nad osmdesát. 

Průměrný věk zemřelých je podle statistických údajů 81,4 let. Smrtka mává svou kosou takřka výhradně u starých a nemocných. Samozřejmě ještě mnohem tragičtější by bylo, kdyby zákeřný virus kosil novorozence a batolata – tedy druhou velmi zranitelnou skupinu naší populace. Jinak váží smrt u toho, který měl mít před sebou mnoho desítek let života, než u toho, který je, jak říká Bible, „sytý dnů“. Naplní-li se ten nejčernější scénář, může být jedním z následků pandemie, že si mnoho z nás bude muset zvykat žít bez svých babiček a dědečků. Posune se i historie, neboť ta začíná v okamžiku,kdy skončí vzpomínky posledních žijících pamětníků.

Dnešní nejstarší pamětníci  jsou ti, kteří ještě zažili katastrofickou druhou světovou válku, lístkový systém, politickou perzekuci a hmotnou nouzi. To, co tehdy zažívali, zažívali před nimi i jejich rodiče a prarodiče. Z generace na generaci předávali pamětníci své zkušenosti, které za svůj život načerpali. I tehdy se svět měnil, ale zdaleka ne tak rychle. Zkušenosti těch nejstarších měly svou váhu, zvláště tehdy, když bylo ouvej.

Pak se najednou všechno dalo tak rychle do pohybu, že i střední generace si vedle mileniálů připadá jako pologramotná. Reálný svět se stal jen kulisou pro svět virtuální. Zrychlovaly se nejen počítače, ale prakticky úplně všechno. Rozvážnost byla vnímána jako pomalost a pomalost jako nemohoucnost. Vzpomínání pamětníků připomínalo listování ve starém foto albu plným vybledlých černobílých fotek dokumentujících svět, který už dávno přestal existovat. Přetrvávající zvyky našich babiček a dědečků pozbývaly racionálního smyslu. K čemu zahrádky a králíkárny, když supermarkety přetékají vším, na co si člověk vzpomene? Proč zásoby, když zásilkové služby přivezou až do bytu pizzu? K čemu rady pamětníků, když už se všechno řeší virtuálně včetně zakoupení lístku do kina?

Ještě dlouho před koronavirem jsem si s pohnutím četl deník, který tu zůstal po mé matce. Zdálo se mi až neuvěřitelné, co všechno musela její generace prožít a jaké problémy řešit. Děkoval jsem Bohu, že toho všeho já, mé děti a i mí vnuci jsme byli ušetřeni. Tehdy vskutku na „virtualitu“ nebyl čas, neboť realita byla až příliš surová. Stále si budu vyčítat, že v době, kdy máti ještě žila, jsem až příliš spěchal a nenašel více času si s ní popovídat. V pokoji plném starých obrazů /dříve byl zvyk zaplnit stěnu obrazy jak v obrazárně/ jsem si mohl užívat pocitu, že čas se zastavil, zatímco za okny pádil jako splašený kůň. Teď mi zůstal jen její deník...

V současné době se o své pamětníky kolektivně strachujeme. Všichni pro ně dělají, co mohou. Možná by ještě neškodilo poněkud ubrat na blahosklonné shovívavosti nad jejich počínáním a pokusit se najít v tom, co dělají, racionální jádro. Třeba se neposmívat jejich zdánlivě pošetilému nakupování mouky. Proboha, co se starodávnou moukou v naší zdravě racionální výživě vyhýbající se moučným jídlům? Jenže když je opravdu nejhůře, např. při dlouhodobém zákazu vycházení a kolapsu distribuce potravin, je mouka smíchaná s vodou nejsnadnějším způsobem, jak si udělat alespoň placku.

Až všechno zlé skončí, určitě se masově nevrátíme k malovýrobě základních potravin, ale možná místo dalších metrů čtverečních anglického trávníků se začnou opět objevovat zahrádky, aby čerstvá zelenina byla po ruce i v době, kdy bude vyhlášena karanténa. Možná i na ty králíkárny dojde. Až nebudeme mít babičky a obchodní řetězce budou daleko, budeme si muset nějak poradit sami.