Je libo vánoční palmu? Aneb moje první Vánoce s Pákistáncem

Záhadný panáček v kombinéze, hrůza pouličních poprav i vánoční palma... Vánoce jsou svátky klidu - a taky děsu, všetečných dotazů a hlavně legrace! 

Šlapeme ztichlou ulicí pro náš první stromeček. Pro Shahida vůbec první stromeček v životě. Stejně tak i Vánoce. Jako vždy ho všechno zajímá a má nespočet bezelstných dotazů. Třeba jestli Vánoce slaví všichni Češi nebo jenom křesťani? Všichni? A jak je tedy možné, že křesťanský svátek slaví i ateisté? Nebo odkud jsou všechny ty stromky a co se s nimi po Vánocích stane? A není jich nakonec škoda…?

Teď mi tu třeba ukazuje na balkon v protějším domě a chce vědět, proč z něj visí ten vousatý panáček v červené kombinéze s pytlem na zádech. „No, to je přece ten náš malý Ježíšek. Nese dětem dárky…,“ pronesu pohádkovým hlasem, načež se sama zarazím nad tou stupiditou, kterou jsem právě řekla. Znova se podívám na vousatého panáčka v kombinéze a opatrně se opravím: „No, tohle spíš bude Santa Claus.“ Z hlubin Shahidovy kapuce zasvítí překvapené oči: „Myslíš toho americkýho Santu? A proč tu tedy visí - takhle z balkónu - když u vás dárky nosí Ježíšek?“ Zjevně mu to smysl nedává. Raději měním téma a říkám, že ke stromečku musíme koupit ještě stojánek. Důsledně se držím tématu, dokud se před námi nezjeví rozzářený supermarket.

Z jeho přítmí se vyloupnou dvě obrovské kádě s kapry, stánek se svařeným vínem a hned za ním dřevěná ohrada se spoustou nádherných jehličnánků. Vysoký tlouštík v pogumované zástěře hodí na váhu macatého šupináče: „No jen se na krasavce podívejte! Přesně pět kilo! Jak jste si přála.“ „No jo, holt už to máte ve voku…“ Směje se paní a hledá v igelitce peněženku. „A rovnou jestli mi ho můžete i vykuchat?“ Tlouštík ostrým nožem zbaví kapra hlavy. Hlava sklouzne z promáčeného válu, zledovatělou stružkou se prosmýkne kolem kádě a zastaví se přímo před námi. Shahid se při té podívané málem skácí k zemi. Otřeseně ke mně zvedá hlavu. Místo jeho tmavých očí se ke mně upírají dva malí vyděšení kapříci. Pokrčím rameny, „no tak někdo tu rybu zabít musí, ne? Živýho kapra jíst asi nebudou…“ Řeknu pragmaticky a postrkuji ho k ohrádce se stromky. Shahid je pouliční krutostí Vánoc očividně otřesený.

Táhnu ho za loket do dřevěné ohrádky. „Podívej, ty jsou krásné! Můžeš se tu trochu rozhlédnout a vybrat, který stromek by se ti líbil.“ Nechám ho v klidu rozjímat mezi jehličím a jdu za prodavačem: „Dobrý večer, prosím vás, prodáváte taky stojánky?“ „To víte, že jo,“ rukou promne červený nos a ze země zvedne jakési kovové udělátko. Popadne dlouhý holý kmen a obratně jej do stojánku zasadí. Kmen v něm stojí rovně a pevně jako voják. „Jo tak to vypadá, dobře. Ten se mi líbí.“

„Tenhle se ti líbí…?“ Ohlédnu se. Shahid stojí přímo za mnou a zklamaně si prohlíží oholený kmen stromu. Než stihnu vysvětlit, že samozřejmě mluvím jen o stojánku, prodavač se okamžitě chytne a pobaveně spustí: „No jasně! Tady si k tomu dokoupíte větve,“ ukazuje na hromadu větví, „a doma si je na kmen navrtáte.“ „Aha…?!“ Vydechne překvapeně Shahid. „Nebo si dejte jen pár větví tady nahoru,“ pokračuje ta veselá kopa „a budete mít vánoční palmu.“ „Tak to ne!“ Rezolutně odmítá Shahid a už se přehrabuje v hromadě větví, „my žádnou palmu nechceme. Kolik větví mám vzít?“ Zvedne ke mně hlavu a zarazí se. Nedokážu se ovládnout a nahlas se rozesměju. Shahid očima sklouzne k prodavači: „Hele, o co tu jde?!“ „Promiň, to s těmi větvemi byl jen vtípek,“ vysvětluji omluvně. Shahid odhodí větve a začne se taky smát.

„Víš co, zajdeme si támhle koupit svařák. Alespoň se trochu zahřejeme, než vyrazíme domů.“ A tak si každý jeden kelímek voňavého vína dáme. Vlastně dva. Tedy - nakonec byly asi tři… „Tak jak?“ měří si nás pobaveně prodavač, „už jste vybrali? My to tu balíme a frčíme.“ „Já myslím, že my už máme celkem slušně vybráno…“ Odpovím s náležitou logikou svého stavu a chňapnu první smrček, který vedle mně ospale postává.  „Tenhle bereme!“ Mocně stromkem zatřesu. „Opravdu? Tenhle jo…?“ Ptá se trochu zaraženě prodavač. Pak pokrčí rameny a stromeček nám na cestu obleče do módního overalu s velkými oky.

Než přeběhneme sídliště, kouzlo svařeného vína vyprchá a do bytu už vkročíme v dokonalém soustředění všech smyslů. Shahid bez zásadnějšího zádrhelu zabrzdí stromeček do stojánku. Nůžkami pomalu rozepíná děrovaný overálek. Stromeček rozpaží a já vykřiknu úlekem. Stromeček nestojí sebevědomě a zpříma s hlavou vztyčenou, ale poníženě se nám klaní. „Jé a jak krásně voní!“ Shahid sedí u stojánku a znova dotahuje všechny šrouby. 

Jsem zklamaná. Měl přece vypadat úplně jinak! Můj muž je mezitím zaneprázdněn objevováním mnou dávno zapomenuté dětské radosti z Vánoc. Ani si nevšiml, že něco není v pořádku. Přemýšlím, jak se zachovat. Mohla bych mu jednoduše vysvětlit, že to z čeho má takovou radost, je karikatura vánočního stromku a nikdo by si to do obýváku dobrovolně nepostavil. Nebo mu jen osvětlím, že dokonalý stromek musí být pěkně rovný a košatý, což ten náš zjevně není, ale protože jsme si ho vybrali my dva, a ještě u toho byla celkem sranda, tak mně se i přesto líbí. Anebo, nebo mu prostě neřeknu nic. Vypůjčím si kousek té bezelstné naivní radosti a vychutnám si každou chviličku prvních společných Vánoc. Možná nebudou tak dokonalé jako ty z Ladových obrázků, ale není to nakonec úplně jedno? Jsou to přece naše Vánoce, navíc první společné a já je můžu strávit s někým, koho mám ráda. A to vůbec není málo…

Tak šťastné a veselé... Vám všem...

Zkrácený úryvek z mé knížky Život s chutí kari - Kari s chutí života