Volný trh? Jak kdy.

Český prezident Václav Klaus mluvil v Evropském parlamentu o přemíře regulace, která svazuje volnou ruku trhu. V tomto se s našim prezidentem shoduje mnoho liberálních ekonomů a podnikatelů. Souhlasím, že příliš mnoho nařízení a příkazů svazuje a omezuje možnosti lidského génia. Je zde však něco, čemu nerozumím.

Předem přiznávám, že mé znalosti ekonomiky dosahují pouze jednoho ročníku na gymnáziu, dále jsem ekonomické teorie nestudoval. Když však poslouchám teze o tom, že jedině volný trh bez přívlastků, bez omezujících pravidel a uměle vytvářených překážek je ten pravý, mám divný pocit. Již delší dobu jsme svědky náhlých propadů zdánlivě finančně pevných společností. Začalo to krachem technologických akcií po miléniu, pokračovalo Enronem, přešlo na hypotéční a pak finanční a ekonomickou krizi, které se přelily z Ameriky do celého světa.

Ekonomové mluví o opakujících se vlnách úspěchů a propadů. Asi mají pravdu - Argentinský krach, propad asijských burz v minulých desetiletích tomu odpovídají. Není mi ale jasné, proč ti, kteří po celý život vzývají trh bez omezení, minimální moc státu a žádné zásahy do ekonomiky ze strany vlád, centrálních bank a podobných institucí, najednou volají o pomoc - stát.

Když padali jiní, bylo to prý jen vinou jejich špatných podnikatelských záměrů. Bylo to prý dobře, ukazovalo to na samočistící schopnost trhu. Ale když se ocitnou v tísni sami, má jim pomoci - zatracovaný stát. Proč to najednou není přirozený výběr těch silnějších v tržní džungli? Svým nářkem podle mě dokazují, že jsou pokrytci. Kdyby skutečně věřili svým předchozím slovům, měli by spáchat sebevraždu - tedy alespoň v tržním slova smyslu. Měli by odejít a přenechat své místo jiným, kteří by snad mohli najít řešení v obtížné situaci. A pokud jej nenajdou - bude to vůle trhu.

Když se ale podíváme po světě, vidíme bankéře a průmyslníky, kteří se nestydí jít si pro pomoc od států, které do té doby zatracovali. A co víc - neodcházejí ze svých pozic, vymýšlejí další a další plány, jak se udržet na svých místech. A ke všemu si vyplácejí odměny za to, že obchodovali s rizikovými produkty, které vydávali za bezpečné, vyráběly produkty, které již nikdo nechtěl.

Nechci návrat k plánovanému hospodářství. Nechci trh, který nemá žádná pravidla. Je na politicích a ekonomech, aby stanovili správnou míru omezení, určili tržní meze. Vadí mi ale, když vidím vrcholné představitele velkých firem a bank, kteří se najednou neštítí žádat o pomoc toho, kdo je prý svazoval a omezoval, bránil jejich rozvoji. Měli by buďto vzývat volný trh a bojovat za slabý stát, nebo chtít pomoc - od státu natolik silného, aby měl vůbec možnost jim pomoci. Obojí ale dohromady nejde.