S termínem „Kargo kult“ jsem se setkal před pár lety v časopise Vesmír, v článku věnovaném tomuto fascinujícímu jevu pozorovanému při setkání technologicky rozdílných kultur. Zde šlo konkrétně o Tichomoří v době 2. světové války, kdy na některé ostrovy přišli vojáci – „bohové“ vybudovat letecké nebo námořní základny, s nimi podivuhodná technika a hlavně hojnost – potraviny, oblečení a další spotřební, předtím nikdy nevídané věci. Po skončení války „bohové“ zase odešli a s nimi i hojnost.
Když na ta místa po letech zavítali etnologové, zjistili, že domorodci na základě zážitků z války provádějí zvláštní připomínací a přivolávací rituály, jimiž chtěli přivolat bohy, kteří odešli, a hlavně jejich bohatství. Udržovali bývalou ranvej, postavili zde z klacků kopii navigační věže a letadel, nasazovali si „sluchátka“, odkoukané navigační manévry a vojenské rutiny přetvořili v rituály a tance. Jednoduše řečeno – co nejlépe napodobili to, co viděli, aniž by chápali smysl. Tedy vnější nápodoba činnosti obdivovaných bytostí bez špetky porozumění podstatě a samozřejmě bez toho, že by se dostavil očekávaný výsledek. Etnologové zajásali – vznik mytologie v přímém přenosu se každý den nekoná – a nazvali onu nápodobnou sakrální činnost „kargo kult“.
Mám za to, že ve světové ekonomice se čím dál tím více projevuje jev, který bych nazval „kargo ekonomika“. Tím myslím výrobu věcí nesloužících žádnému účelu a výrobu věcí k něčemu určených, ale ze samé podstaty neschopných daný účel splnit – například proto, že jsou použity nevhodné materiály nebo je vynechána klíčová součástka. Mám na mysli zejména miliony tun braku valícího se z Číny a jiných kargo ekonomik. S korunovými hračkami z poutě, které se rozbijí již cestou domů při prvním použití nebo rovnou vůbec nefungují, se setkal asi každý. Nepochodí ani ten, kdo si za víc peněz koupí něco „lepšího“ – plastová pistole se rozbije, koupím kovovou, desetkrát dražší, ta je přece kvalitní. Ale ouha! – tělo pistole je sice kovové, ale některá klíčová součástka – třeba spoušť, šroub držící dvě části odlitku pohromadě nebo schránka pístu namáhaná silnou pružinou - je určitě z plastu, takže kovová pistole se rozbije stejně spolehlivě, jen to bylo dražší. Totéž platí třeba pro mechanické hračky – leccos je z kovu, jen ozubená kola, která jediná jsou skutečně namáhána, jsou opět z plastu.
Totéž ovšem dokáží „kargo výrobci“ provést třeba u kopírek nebo tiskáren. Nebo co třeba masivní vzorovaná záchodová prkénka z průhledného plastu, zdobená zalitými mušličkami, kytičkami nebo třeba trpaslíky, vážící skoro metrák, a k nim úchyty, nejvíce namáhané, opět z plastu nebo z kombinace kovu a plastu (plastový šroub a kovová matice nebo opačně), opět po několika dnech na vyhození. Oblečení, které se dá nosit do prvního vyprání, plastové nefungující zipy, obuv, ve které se nedá chodit, nůžky, které – zřejmě z bezpečnostních důvodů – nestříhají, nože, které z těchže důvodů neřežou, etc. etc…. Je až fascinující, jak kargo výrobci důsledně zmrší vždy to nejdůležitější.
Když si to promítneme do celkových čísel, přestává to být legrace – produkce kargo výrobků představuje možná desítky procent z celkové produkce kargo ekonomik a jejich odbyt je založen na kupní síle a nakupovací mánii obyvatel bohatých zemí, kteří si ty blbosti znovu a znovu koupí, znovu a znovu druhý den zahodí, aby si třetí den koupili další. Postrádám v tom smysl, tudy cesta určitě nevede. Ekonomický růst chudých zemí založený na výrobě nepoužitelných blbostí, financovaný přebytky z kapes bohatých, pokládám za velkou iluzi a bublinu, která jednou pěkně hlasitě praskne.
