Konkurenceschopnost, co je vidět a co není

Jak zvýšit konkurenceschopnost? Fungují socialistické snahy o zlepšení konkurenceschopnosti? Funguje svobodné snižování zisku a tržní centralizace? A co životní náklady?

Jak zvýšit konkurenceschopnost země? Jak být konkurenceschopní a přesto nemuset pracovat? Jak může konkurenceschopnost vyřešit důchodový systém?

Lidé se neustále bojí toho, že se nebudou schopni uživit, nebo že jejich země jako celek nebude konkurenceschopná a bude tím pádem patřit mezi chudé země. Tento strach nás pozitivně vede k sebezdokonalování. Je tedy tento strach prospěšný pro společnost pokud vede ke zlepšování. Tento strach, ale i přirozeně vede k obraně, tedy k socialismu, který nám nepomáhá k bohatnutí. Je potřeba se zastavit a uvědomit si, že nás ovládají emoce při rozhodování a ne logika. Je výhodné nepřemýšlet, jak se bránit, ale jak využít situaci k zisku.

Co už lidé moc nevidí, je, že konkurenceschopnost se neskládá jen z toho, jak dokážeme levně vyrábět, ale i jak využívat. V dnešní době se lidé třeba bojí, že Čína dokáže levněji vyrábět elektrická auta, solární panely a baterky, a při přechodu na ekologičtější životní styl budeme tedy závislí na výrobě z Číny. Je to snad problém i v ostatních sektorech? Není. Nevadí, že pro nás Číňané vyrábějí oblečení, hračky, prostě všechno možné. Problém by byl, kdyby nechtěli dělat pro nás za méně a my to bez nich nezvládli vyrobit. Ale dokud známe technologii, jak to dělat, nehrozí nám chudoba, protože si to případně dokážeme vyrobit. Do té doby je ale lepší nechat pracovat Číňany a za ušetřené peníze si pořídit ne dovolenou, ale další věci, které nám usnadní život a přinesou další zisk. Čína není soběstačná ve výrobě jídla a tak důvěřuje nám, že jídlo zajistíme, oni zajistí zase věci.

Jak zvýšit konkurenceschopnost?

Každého asi napadne, že je potřeba snížit cenu komodit potřebných k výrobě, aby cena mohla být menší a tím porazila dražší konkurenci. Největší položka, co zvyšuje cenu zboží a služeb, je ale cena naší práce. Je tedy potřeba snížit mzdy, abychom mohli dělat pro celý svět za cenu, že budeme chudší, ale budeme mít práci? Ne. Pro konkurenceschopnost je potřeba snížit náklady na lidskou práci, to ano, ale lze mzdy přirozeně snižovat tím, že lidé nebudou potřebovat tak vysoké mzdy a sníží si je sami, když budou ztrácet zákazníky, nebo chtít pracovat více. Vysvětlím, neboj.

Nikdo by nebyl ochoten pracovat, pokud by jeho práce neuhradila aspoň jeho životní náklady. Životní náklady tedy jednotlivě určují minimální možnou mzdu každého člověka, za kterou je ochoten dobrovolně pracovat. Podaří-li se nám snížit naše životní náklady (být více ekologičtí), bude nám přebývat více volných peněz a nebude nám vadit pracovat za méně. Naši konkurenceschopnost tedy neurčuje, jestli výrobek skutečně vyrábíme nebo službu poskytujeme my. Naši konkurenceschopnost zvyšují znalosti, díky kterým v případě nedostatečné nabídky dokážeme sami nabídnout to, co potřebujeme. Také naši konkurenceschopnost zlepšuje snižování životních nákladů. Pokud tedy zateplíme dům, naše náklady se sníží a hned máme pocit většího bohatství a možnost více konkurovat snížením mzdy. Je tedy potřeba úspory investovat a je jedno jestli to lidé zvládnou sami, nebo kolektivně přes stát.

Je-li tedy vládou stejně tak i individuálním člověkem investováno do zateplování domů, vlastní výroby elektřiny přes fotovoltaické panely, do železnic a dalších věcí, co snižují náklady na život, pak je to investice do konkurenceschopnosti. Bez ohledu kdo jednorázově vydělal tím, že pro nás pracoval. Investor vydělává uspořenými náklady opakovaně.

Pokud lidé sami, nebo ani jejich stát, nemají schopnost dobře investovat zdroje a neplýtvat na zábavu, pak konkurenceschopnost touto cestou nezvýší. Mohou zvýšit konkurenceschopnost větší efektivitou, třeba automatizací, novou technologií, atd. Ta zase vyžaduje jiné schopnosti, jako logické myšlení a kreativitu.

Socialistické snahy o zlepšení konkurence schopnosti.
Bohužel přirozené obranářské postoje, které jsou jednodušší než zlepšování našich schopností, nás nevedou k získání konkurenceschopnosti. Mezi nefunkční obranné metody patří cla, daně na dovoz a zákazy dovozu. Tím si jen bráníme možnost ušetřit, využitím práce ostatních v náš prospěch. Pokud tedy zisk ze cla a daní nevyužijeme k úspěšným investicím, které nám sníží životní náklady. Například může být extra zdaněný čínský výrobek a zisk použitý na dotování zemědělců nebo hůře důchodců. To není prospěšné, protože jen nákladně přesouváme zisk z jedné práce do druhé. Také tím zkreslujeme individuálně nebo i státně, tržní signály o tom, jak jsou ty práce výhodné. U důchodců využíváme zisk (neboli úsporu ze zakoupení lacinějšího výrobku) na spotřebu a zábavu. Tedy vůbec nevyužíváme výhody, že to za nás někdo vyrobí laciněji za menší mzdu, k tomu, abychom byli konkurenceschopnější v budoucnu, ale využíváme to ke krátkodobé potřebě.

Svobodné snižování zisku, centralizací.
Další možností, jak zvyšovat konkurenceschopnost, je snížením zisku. Musí to být ale přirozené a ne násilně přes právo (stát). Stejně jako platí u daní, u kterých není přesně dáno, na co jsou vybírány a platí se z nich mnoho věcí, jako důchody, doktoři, učitelé, politici, policisté, vojáci atd. U takových daní zákazník (občan) nedokáže určit, jestli cena odpovídá kvalitě, nebo jestli se vyplatí, právě kvůli složení více důležitých a různorodých věcí dohromady. Zákazník kvůli tomuto nedokáže odhadnout jestli přeplácí nebo ne. Pokud by tedy tento efekt byl využit dobrovolně i u majitelů vyrábějících produkty, brali by si přirozeně menší zisk než normálně, a tím by jejich výrobek byl konkurenceschopnější.

Příklad: Při výrobě chleba bere zisk majitel pole, farmář obdělávající pole, mlynář, pekař, řidič a obchodník. Tedy 6 lidí bere zisk za svou práci a každý z nich si určí rozumnou výši zisku díky konkurenci, která by jinak poskytla službu za nižší cenu. Pokud by ale jeden z majitelů byl natolik úspěšný a svůj zisk neutratil za dovolené a další krátkodobé radosti a zisk investoval do koupě pole, strojů na obdělávání pole, strojů na mouku, zaměstnal pekaře a řidiče, pak by tím zisk z jednotlivých sektorů výroby spojil dohromady do jednoho svého velkého zisku. Jako majitel by vydělal jeden velký zisk, u kterého by přirozeně bral menší zisk než součet zisků předchozích 5 majitelů (bez obchodníka, kterého nesloučil). Protože stejně jako u daně, z které se platí všechny výdaje státu, i on nevidí všechen zisk, který by si mohl účtovat. Mozek má přirozeně tendenci zjednodušovat situaci, a tak zisk zaokrouhlí a výši zisku bude porovnávat se zisky ostatních, kteří ale nemají tolik zisku dohromady.

I kdyby nakonec konkurence sjednotila výrobu do velkých firem, tyto firmy si nadále konkurují a tlačí celkový zisk dolů. Vše dokud úspěch nepřekoná znalosti zákazníků, kteří by se měli snažit svým jednáním udržet konkurenci mezi výrobci. Na co zákazníci ve 21. století rádi zapomínají a pak to řeší až zpětně přes právo (stát) pomocí snižování svobody. Tím dávají lidé ve 21. století jasný signál, že svobodu nepoptávají tak moc jako jednoduché nakupování u nejlevnějšího výrobce, který je nutně dominantní a který centralizuje a sjednocuje více zisku do jednoho. Trh tedy dosahuje větší efektivity ve 21. století centralizací a nižšími vlastnickými právy, a to vše v zápalu boje o konkurenceschopnost.

Ano, pro zjednodušení nebyl ve výrobě chleba uveden i investor, který půjčil každému ze 6 majitelů na podnikání a bere si také svůj zisk, který nutně musí být součástí ceny chleba. To nám rovnici dokáže zvětšit na 12 různých majitelů. Pokud by tedy lidé dokázali nejdříve zaopatřit sebe a pak vytvářet podnikání a až potom zisky využívat ke krátkodobému potěšení, přispělo by to ke konkurenceschopnosti více nebo stejně jako centralizace výroby. To neznamená, že práce investora je špatná. Pokud by se bez investora obešli, jeho kapitál by svobodně nevyužili. To, že jsou investoři potřeba, jen ukazuje na nedostatečný schopnosti podnikatelů.

Závěr:
Je tedy potřeba myslet dlouhodobě. Neustále si během života zlepšovat svoji konkurenceschopnost. To také způsobí snížení poptávky po důchodech. Snížení životních nákladů, ať dobrovolné nebo nucené, je řešením důchodového systému, který zatěžuje pracující zdaněním a tím i snižuje konkurence schopnost země.

Zdroje informací inspirovány knihou „Bohatství národů“ od Adama Smithem (250 let staré myšlenky ekonoma).