Agresivita nejen na silnicích.

Emoce hrají v lidském životě velkou úlohu, jsou naší nedílnou součástí. Některé jsou kladné , některé záporné. Žádný člověk neobsahuje jen jednu stranu, stejně jako každý magnet má dva póly. Nelze je oddělit , ale lze je do jisté míry ovládat. Agresivita jako taková není emoce. Je to produkt jedné a více emocí v určitém poměru. Pokud ovládáte své emoce, můžete předejít agresi.

google

Emoce umí ovládat snad každý alespoň částečně dospělý jedinec. Je to každodenní nutnost ať už v komunikaci s nadřízenými , se sobě rovnými , nebo i podřízenými. Nejsme však naprostými vládci svých emocí, velký vliv na ně má i naše okolí. Každý podnět, který dostaneme , má jistou emoční odezvu. Je jen na nás samotných , a na našich schopnostech emoce ovládat, jaký objem a v jaké formě necháme na sobě znát. Zapřít se a nenechat volný průběh hněvu není nic jednoduchého.

Naše okolí , nejčastěji lidé, jsou podněty pro naše emoční já. Tito lidé, mají také emoce a vědí, že je mohou nejen vyvolat, ale také jim předejít. Zdá se mi, že na toto se dost zapomíná, ve chvíli, kdy usedneme za volant. Jako kdyby za volantem ostatních vozů, seděly automaty, striktně dodržující vyhlášku o provozu na pozemních komunikacích. Nemají právo jezdit pomalu, nemají právo jezdit rychle, nemají právo na nic. Mají povinnost se k nám chovat uctivě, neboť mi sami , ve svém člověčenství jsem nejdokonalejšími bytostmi které tato planeta nosí. A na rozdíl od nich přeci neděláme hloupé chyby. Automat měl poruchu, proto jel rychleji, než je povoleno, a proto také skončil jeho vůz na stromě. Automat měl jinou poruchu a proto jede pomalu a blokuje provoz.

Ona slavná vyhláška , jež všichni považujeme za písmo svaté, které napsal někdo moc moudrý, a čemu se nelze z jakéhokoliv důvodu protivit, je kupodivu produktem člověka, je schvalována našimi zástupci , pro které jsme svobodně hlasovali ve volbách. Mylně je také považována za jakousi neviditelnou sílu, která zajišťuje bezpečnost, pro všechny účastníky provozu. Jedeš-li podle vyhlášky, nikdy se ti nemůže nic stát ( věř a tvé hříchy budou odpuštěny) . Naléháme na policii, aby důsledně kontrolovala dodržování a striktně postihovala všechna provinění proti svaté vyhlášce, sami někdy páchaje přestupky proti ní, ať již vědomě či nikoliv. A protože jsme bez postihu, bijeme se do prsou, vystavujíc na odiv svůj dokonale čistý štít, soudíme ostatní. Avšak dokonale čistý štít měl jen jeden člověk, a ten zahynul na kříži ve svých 33letech.

Vyhláška a policie, jsou však restriktivní opatření a instituce, jejich preventivní funkce, kterou vyžadujeme je neefektivní. Aby skutečně měly preventivní schopnosti, musel by s jedním každým z nás jezdit policajt a hlídat. Nicméně i policajt je jen člověk. Hlavním činitelem bezpečnosti na silnici, není vyhláška a kontrola jejího dodržování, jsme to mi lidé , potažmo právě naše emoce, které často necháváme jen tak bez dozoru poletovat vzduchem, a které se následovně stávají příčinou vyhrocených situací. A vyhrocená situace? Ta přímo volá po pořádném maléru.

Jenže, na vyprodukování takového objemu emocí, musí být vždy dva. Sami si na to nestačíme. Jedouce po prázdné silnici, jsme klidní jako beránci. Ve chvíli , kdy do okolí přidáme další vozidlo, začíná fungovat zákonitost akce a reakce. Přidejte těch vozidel třicet, provázání akcí a reakcí začíná být velmi složité. Všichni si vědomi přítomnosti všemocné vyhlášky prosazujeme svá práva vykřikujeme je za volantem a to i s vědomím, že nás nikdo jiný než mi sami neslyší. Odvolávajíce se na vyhlášku říkáme ostatním co všechno nesmí. Mnozí se snažíme ony řidiče ponaučit, jak se má podle vyhlášky jezdit, nutíme je ke zpomalení, nebo ke zrychlení všemi dostupnými prostředky. Vykřikujeme cosi o idiotech v drahých kárách, o strejcích ve starých plečkách. Hýříme emocemi po celém svém okolí.

Zapomínáme však na vztah akce a reakce, necháváme napětí vygradovat, ignorujeme emoce ostatních a samotné nás rozpaluje ignorance emocí našich. Až to přijde, výbuch emocí projevující se zejména agresí. Ať už najetím na prostředek ve chvíli kdy je možno předjíždět, přidáváním plynu jsme-li předjížděni, ale mi chceme nutit toho za námi aby striktně dodržoval vyhlášku, naše práva, a sdělit mu, že mi máme právo ho školit, nebo je to riskantní předjíždění aby ten strejc co nás školí věděl, že mu na to kašleme. 100krát to vyšlo, proč po 101. ne? Naneštěstí to není jediný strejc na cestě, nebo magor v drahý káře. A protože máme vztek, stačí v dalším případě již mnohem méně, ke stejnému závěru.

Stále čekáme, že nás instituce vyhlášky , či policie ochrání. Znáte snad někoho, komu vyhláška vrátila život, ačkoliv nehodu nezavinil?  Nebo přišila nazpět nohu, zvedla z invalidního vozíku, či jinak odměnila své dodržování. A přitom stačilo tak málo, jen projevit porozumění pro emoce toho druhého. Nenajíždět zbytečně blízko a stresovat někoho, kdo je již tak dost vystrašený, nebo uhnout mírně doprava, ne proto , že by to pomohlo, ale jako výraz dobré vůle pochopit důvod jeho spěchu, nebo prostě předjetí zrovna tohoto kamionu ponechat na později, evidentně přeci nespěchám tolik, jako ten zamnou. Celkově reagovat s pochopením pro emoce jiného řidiče, naznačit, že jsem ochoten mu vyjít vstříc.

A proč to všechno? Protože lítost ostatních, ani sebevětší trest pro toho „ vrahouna“ vám z invalidního vozíčku vstát nepomůže. Možná ne navenek, ale ve skrytu duše litujete toho, že jste neprojevili trochu více pochopení pro jeho spěch, či pro jeho strach jet rychleji, kdyby jste to tehdy udělaly, mohly jste dnes oba být šťastnější. Ano sice jste vyhrály soudní při, možná i onen spor přímo na silnici, nebo spíše máte ten pocit. Dokud vám nedojde, že tento spor neměl vítězů, jen poražené. To co vyhrálo byly emoce vás obou, porazily váš rozum a zničily život dvěma lidem, jednomu nepohyblivostí, druhému vězením.

Až znovu vyrazíte do asfaltové džungle, zkuste se zamyslet, jaký důvod má ten druhý , dělat to co dělá. Ať jde o spěch nebo o pomalou jízdu. Než začnete kohokoliv soudit, vzpomeňte na poslední chvíli , kdy jste neovládli emoce a při jejich výbuchu byť jen slovně ublížili někomu, kdo je vám blízký a milovaný. Nevěřím, že existuje člověk, který nemá takovou vzpomínku, a je to dobře. Neboť ponaučení z takových vzpomínek nás dělá lepšími.

Jsem si vědom, že je tento článek plný gramatických chyb, prosím nepište o nich do diskuse, ti jež češtinu umí si jich všimnou, těm co ji neumí, je to jedno.

Článek vyjadřuje můj osobní názor a pohled na věc, rozhodně nechci nikomu tuto filosofii vnucovat.