Zvířátka a lidé

Nedávno  jsem dostala od mojí známé  smutnou esemesku. „Už nemám Nellinku umřela mi…“ Yorkširáčka Nellinku měla dlouho, čtrnáct let jí dělala společnici, sžili se spolu – a teď její odchod těžce nese...

Co v takovém případě dělat? Jsou dvě možnosti. Buď si za ni pořídit v nejbližší době náhradu - nového pejska, anebo to po nějakou dobu vydržet, a až smutek odezní, řešit to nějak jinak.

Teprve odchodem „domácího mazlíčka“ (to označení nemám ráda), pozná člověk, jak mu chybí. A nejhůř to nesou lidé osamělí,  anebo ti, co v něm našli náhradu za kvalitní vztah mezilidský.  A někdy je to i z čistého vztahu lásky ke zvířatům. Moje známá to již  vyřešila – pořídila si pejska nového, stejné rasy – a snad i podobného naturelu. Doufám, že starosti o nové štěňátko  ji dají zapomenout na fenečku Nelly – a smutnění  za  ní.

Je to dobře, i když vím, že takové řešení je někdy na pováženou.  Zdraví pejskové  se dožívají  v průměru patnácti let,  čili  člověk své zvířecí mazlíčky přežije – a pak jejich smutné konce prožije několikrát… Svého času  jsme měli  také psa, fenku  bedlingtonského  teriéra, Bellina se jmenovala. Byla  chytrá, věrná, citlivá a poslušná... Když  po šesti letech tragicky zahynula,  oplakávala ji celá rodina. A dcerka, která si ji kdysi přes naše protesty prosadila, si  pak po odchodu z domu, a vytvoření vlastní rodiny,  pořídila nového psa, krátkosrstou teriérku Kettynu. I ta  nám všem přirostla k srdci..

Každé zvířátko, které člověk chová doma  a  stará se o ně, je pro něho obohacením. Ať už je to pes, kočka, morče, křeček, anebo třeba ptáček, andulka - papoušek vlnkovaný… My máme andulky dvě, páreček… Dříve jsme chovali v klícce  jen jednu, ale zjistili jsme, že andulkám v bytě nejlépe svědčí když jsou dvě…Osamělá andulka, jejíž přirozeností je žít v hejnu, se příliš váže na člověka, a  když se jí nemůže věnovat tolik, kolik potřebuje, začne tesknit. A ten  stres  ji může přivést až k předčasnému úmrtí. (I to jsme zažili).

Máme tedy páreček, Ferdu a Adélku.  A i když je Adélka už  Ferdíkova  druhá družka, od začátku si spolu dobře rozumí… Je to ale šibalka, okamžitě nad svým starším druhem  získala převahu a dominanci. Vše, co  se děje, určuje ona,  on  ji napodobuje. No,mezi námi,  chová se přesně  jako správná ženská. Je  veselá, čiperná, nápaditá - a považte, i  pořádkumilovná. Nesnese na klícce žádný nepořádek. Jakmile se tam objeví něco co tam nepatří, okamžitě to letí dolů. Popadne to do zobáčku, shodí to na zem,  a pak  s výšky  pozoruje, kam až to dopadlo… Má však i různé nectnosti, ráda například ozobává  papírové tapety, které pak musím přelepovat.  Naštěstí  jsou to jen dvě místa na zdi, takže jsem na to připravená...

A je zvědavá… S oblibou  prozkoumává okolí klece, pokoje - a  nejraději by prozkoumala celý byt. Tuhle vletěla do obývacího pokoje a začala studovat knihy na nejvyšší příčce knihovny. Nejvíc ji zaujaly Toulky českou minulostí, ty přímo „žrala“… Na některých dílech ozobala jejich papírové přebaly, Ty, ty, ty, Adélko, to nesmíš…

A také musíme zavírat okna. Kdyby se jí, nedejbože,  podařilo vyletět ven, už by se nám nikdy nevrátila.  Papoušci vlnkovaní nemají orientační paměť jako psi, kočky, nebo poštovní holubi…

A tož tak… S těmi zvířátky - i s ptáčky,  jsou nejen  radosti, ale i starosti.  Zrovna tak, jako s námi, lidmi. Nic není na světě jen černé, nebo  bílé. Ale toho bílého  a příjemného  je  přece jen víc.  I  v  soužití člověka  s člověkem...