Nedávno jsem dostala od mojí známé smutnou esemesku. „Už nemám Nellinku umřela mi…“ Yorkširáčka Nellinku měla dlouho, čtrnáct let jí dělala společnici, sžili se spolu – a teď její odchod těžce nese...
Co v takovém případě dělat? Jsou dvě možnosti. Buď si za ni pořídit v nejbližší době náhradu - nového pejska, anebo to po nějakou dobu vydržet, a až smutek odezní, řešit to nějak jinak.
Teprve odchodem „domácího mazlíčka“ (to označení nemám ráda), pozná člověk, jak mu chybí. A nejhůř to nesou lidé osamělí, anebo ti, co v něm našli náhradu za kvalitní vztah mezilidský. A někdy je to i z čistého vztahu lásky ke zvířatům. Moje známá to již vyřešila – pořídila si pejska nového, stejné rasy – a snad i podobného naturelu. Doufám, že starosti o nové štěňátko ji dají zapomenout na fenečku Nelly – a smutnění za ní.
Je to dobře, i když vím, že takové řešení je někdy na pováženou. Zdraví pejskové se dožívají v průměru patnácti let, čili člověk své zvířecí mazlíčky přežije – a pak jejich smutné konce prožije několikrát… Svého času jsme měli také psa, fenku bedlingtonského teriéra, Bellina se jmenovala. Byla chytrá, věrná, citlivá a poslušná... Když po šesti letech tragicky zahynula, oplakávala ji celá rodina. A dcerka, která si ji kdysi přes naše protesty prosadila, si pak po odchodu z domu, a vytvoření vlastní rodiny, pořídila nového psa, krátkosrstou teriérku Kettynu. I ta nám všem přirostla k srdci..
Každé zvířátko, které člověk chová doma a stará se o ně, je pro něho obohacením. Ať už je to pes, kočka, morče, křeček, anebo třeba ptáček, andulka - papoušek vlnkovaný… My máme andulky dvě, páreček… Dříve jsme chovali v klícce jen jednu, ale zjistili jsme, že andulkám v bytě nejlépe svědčí když jsou dvě…Osamělá andulka, jejíž přirozeností je žít v hejnu, se příliš váže na člověka, a když se jí nemůže věnovat tolik, kolik potřebuje, začne tesknit. A ten stres ji může přivést až k předčasnému úmrtí. (I to jsme zažili).
Máme tedy páreček, Ferdu a Adélku. A i když je Adélka už Ferdíkova druhá družka, od začátku si spolu dobře rozumí… Je to ale šibalka, okamžitě nad svým starším druhem získala převahu a dominanci. Vše, co se děje, určuje ona, on ji napodobuje. No,mezi námi, chová se přesně jako správná ženská. Je veselá, čiperná, nápaditá - a považte, i pořádkumilovná. Nesnese na klícce žádný nepořádek. Jakmile se tam objeví něco co tam nepatří, okamžitě to letí dolů. Popadne to do zobáčku, shodí to na zem, a pak s výšky pozoruje, kam až to dopadlo… Má však i různé nectnosti, ráda například ozobává papírové tapety, které pak musím přelepovat. Naštěstí jsou to jen dvě místa na zdi, takže jsem na to připravená...
A je zvědavá… S oblibou prozkoumává okolí klece, pokoje - a nejraději by prozkoumala celý byt. Tuhle vletěla do obývacího pokoje a začala studovat knihy na nejvyšší příčce knihovny. Nejvíc ji zaujaly Toulky českou minulostí, ty přímo „žrala“… Na některých dílech ozobala jejich papírové přebaly, Ty, ty, ty, Adélko, to nesmíš…
A také musíme zavírat okna. Kdyby se jí, nedejbože, podařilo vyletět ven, už by se nám nikdy nevrátila. Papoušci vlnkovaní nemají orientační paměť jako psi, kočky, nebo poštovní holubi…
A tož tak… S těmi zvířátky - i s ptáčky, jsou nejen radosti, ale i starosti. Zrovna tak, jako s námi, lidmi. Nic není na světě jen černé, nebo bílé. Ale toho bílého a příjemného je přece jen víc. I v soužití člověka s člověkem...
