Zářijová vzpomínka na starou školu

Poněkud nostalgická vzpomínka na dětství, na školní léta strávená na Kyjovsku, ve venkovské trojtřídce... 

Jiřičky, jiřičky na drátě, proč vy se dnes tolik hádáte?

 Vždyť my se radíme, lidičky, smály se vesele jiřičky.

Začíná studený vítr vát, a mu už musíme cestovat.

Budete ještě spát v komoře a my už vzlétneme nad moře.

Josef Kožíšek

Skončilo léto a vlaštovky - jiřičky  se začaly srocovat na drátech  a  chystat se k odletu do teplých krajin. Tak to bylo v slabikáři, a tak nám to říkávali  i  v základní škole - tehdy obecné, a my, malí školáčci,  jsme  se po prázdninách  chystali usednout do školních lavic. A všechno tam  bylo  pro nás připravené... Čistě vymalovaná třída, vydrhnuté školní lavice (i ta "oslovská"),  někdy i nově natřená  černá tabule, nová  houba,  bělostná  křída, ale bohužel  i  nová rákoska  na neposlušné a zlobivé žáky. Ta nesměla panu učiteli  chybět.

Na  začátku září to bylo s  pozorností  v  naší třídě  všelijaké.  Žáci hleděli víc do okna „po vrabcích“ než na pana učitele, ale postupem  času, kdy se  začalo venku ochlazovat,  to  bylo ve škole přece jen  o  něco lepší než venku za deště nepohody…

Záhy se  ale dny začaly zkracovat, a my, děti,  jsme přicházely do školy za   šera.  Naše  cesta se školní brašnou vedla kolem stodol s letitými ořešáky,  z  kterých  v  tu  dobu  padala  spousta ořechů. Ty jsme  sbíraly a  nosily po kapsách.  Při odlupování jejich  zelených slupek jsme  měly úplně hnědé ruce,  ale  učitelům, kteří nám je  kontrolovali,  to  kupodivu nevadilo. 

Horší bylo, když několik dní pršelo. To pak byla cesta mezi chalupami plná mazlavého bláta. Ve škole se tehdy nepřezouvalo, ale školní služba nám boty přede  dveřmi  denně  kontrolovala. Proto jsme s sebou nosily nějaké  to dřívko nebo  malý nožík  (rybičku) a hadřík, abychom si je mohly před vchodem  pořádně očistit. Se  zablácenými   botami by nás do školy nepustili - a když se to stalo, následovalo  pokárání...

Trestalo se i za jiná provinění, a to i tělesně, například  za nesplnění domácího úkolu,  za chyby v početních příkladech,  za  neznalost malé násobilky, nebo za chyby v pravopise. .Za malé chyby, diakritická znaménka, dvě rákoskou na dlaně, za ty velké pravopisné chyby, tvrdé a měkké y nebo s - z, ukazovátkem na zadek. A to už pořádně zabolelo. (I když tahle ponižující restrikce se týkala spíš kluků).  Pan učitel byl hodně přísný, u něj neplatily žádné výmluvy, ale u „hodného“ pana řídícího, který ho někdy zastupoval, jsme se mohli  vykoupit - například pěti ořechy - vlašáky za malou chybu. (Byla to korupce?)  Těch velkých ořechů s měkkčí skořápkou,  takzvaných „papíráků,“  míval  nahoře na půdě půl velikého jutového pytle - zvaného kača.  Někdy jsme mu tam na ně chodily.

Jo, a o trestech za špatné chování ani nemluvě... Ty byly stále na pořadu dne, hlavně u hochů. 

Obecnou školu v mé rodné obci N... jsme navštěvovaly po pátou třídu, pak jsme  pokračovaly  na dalším stupni ve vedlejší obci  Ž…, kam dojíždělo  i několik skupin žáků z okolních dědin. Tam se již tolik tělesně netrestalo,  a když, tak  poněkud sofistikovaněji, jako například  trestem „po škole,“ poznámkami do žákovské knížky, ukládáním těžších  početních příkladů a podobně... Vzpomínám si, že mi jednou  pan učitel z matematiky uložil za trest tento  příklad:  987654321 děleno 123456789.  Měla bych asi zůstat do dneška po škole, protože jsem ho dosud nevyřešila. Pan učitel byl ale ke mně tenkrát  shovívavý a pustil mě domů.  (Ale snad bych ho teď mohla  vyřešit, s kalkulačkou...) :-)

Pokud bylo v září a v říjnu hezky, jezdily jsme do  školy, vzdálené pět kilometrů, na kole. To  ale  netrvalo  dlouho. Jakmile se ochladilo, navlékly jsme na sebe  teplé svetry,  na hlavy čepice a vlňáčky, na nohy ponožky - sibiřky  a  pevné šněrovací boty, a jezdily do školy autobusem - brňákem. .   A pak už  nastala zima, která trvala dlouhé měsíce...

Poznámka:  Výsledek součinu toho doličného  tehdy  nevyřešeného  početního  příkladu je -  8, 000000073.  Pane učiteli Josefe V… ,  vzpomínám na Vás. :-)