Poněkud nostalgická vzpomínka na dětství, na školní léta strávená na Kyjovsku, ve venkovské trojtřídce...
Jiřičky, jiřičky na drátě, proč vy se dnes tolik hádáte?
Vždyť my se radíme, lidičky, smály se vesele jiřičky.
Začíná studený vítr vát, a mu už musíme cestovat.
Budete ještě spát v komoře a my už vzlétneme nad moře.
Josef Kožíšek
Skončilo léto a vlaštovky - jiřičky se začaly srocovat na drátech a chystat se k odletu do teplých krajin. Tak to bylo v slabikáři, a tak nám to říkávali i v základní škole - tehdy obecné, a my, malí školáčci, jsme se po prázdninách chystali usednout do školních lavic. A všechno tam bylo pro nás připravené... Čistě vymalovaná třída, vydrhnuté školní lavice (i ta "oslovská"), někdy i nově natřená černá tabule, nová houba, bělostná křída, ale bohužel i nová rákoska na neposlušné a zlobivé žáky. Ta nesměla panu učiteli chybět.
Na začátku září to bylo s pozorností v naší třídě všelijaké. Žáci hleděli víc do okna „po vrabcích“ než na pana učitele, ale postupem času, kdy se začalo venku ochlazovat, to bylo ve škole přece jen o něco lepší než venku za deště nepohody…
Záhy se ale dny začaly zkracovat, a my, děti, jsme přicházely do školy za šera. Naše cesta se školní brašnou vedla kolem stodol s letitými ořešáky, z kterých v tu dobu padala spousta ořechů. Ty jsme sbíraly a nosily po kapsách. Při odlupování jejich zelených slupek jsme měly úplně hnědé ruce, ale učitelům, kteří nám je kontrolovali, to kupodivu nevadilo.
Horší bylo, když několik dní pršelo. To pak byla cesta mezi chalupami plná mazlavého bláta. Ve škole se tehdy nepřezouvalo, ale školní služba nám boty přede dveřmi denně kontrolovala. Proto jsme s sebou nosily nějaké to dřívko nebo malý nožík (rybičku) a hadřík, abychom si je mohly před vchodem pořádně očistit. Se zablácenými botami by nás do školy nepustili - a když se to stalo, následovalo pokárání...
Trestalo se i za jiná provinění, a to i tělesně, například za nesplnění domácího úkolu, za chyby v početních příkladech, za neznalost malé násobilky, nebo za chyby v pravopise. .Za malé chyby, diakritická znaménka, dvě rákoskou na dlaně, za ty velké pravopisné chyby, tvrdé a měkké y nebo s - z, ukazovátkem na zadek. A to už pořádně zabolelo. (I když tahle ponižující restrikce se týkala spíš kluků). Pan učitel byl hodně přísný, u něj neplatily žádné výmluvy, ale u „hodného“ pana řídícího, který ho někdy zastupoval, jsme se mohli vykoupit - například pěti ořechy - vlašáky za malou chybu. (Byla to korupce?) Těch velkých ořechů s měkkčí skořápkou, takzvaných „papíráků,“ míval nahoře na půdě půl velikého jutového pytle - zvaného kača. Někdy jsme mu tam na ně chodily.
Jo, a o trestech za špatné chování ani nemluvě... Ty byly stále na pořadu dne, hlavně u hochů.
Obecnou školu v mé rodné obci N... jsme navštěvovaly po pátou třídu, pak jsme pokračovaly na dalším stupni ve vedlejší obci Ž…, kam dojíždělo i několik skupin žáků z okolních dědin. Tam se již tolik tělesně netrestalo, a když, tak poněkud sofistikovaněji, jako například trestem „po škole,“ poznámkami do žákovské knížky, ukládáním těžších početních příkladů a podobně... Vzpomínám si, že mi jednou pan učitel z matematiky uložil za trest tento příklad: 987654321 děleno 123456789. Měla bych asi zůstat do dneška po škole, protože jsem ho dosud nevyřešila. Pan učitel byl ale ke mně tenkrát shovívavý a pustil mě domů. (Ale snad bych ho teď mohla vyřešit, s kalkulačkou...) :-)
Pokud bylo v září a v říjnu hezky, jezdily jsme do školy, vzdálené pět kilometrů, na kole. To ale netrvalo dlouho. Jakmile se ochladilo, navlékly jsme na sebe teplé svetry, na hlavy čepice a vlňáčky, na nohy ponožky - sibiřky a pevné šněrovací boty, a jezdily do školy autobusem - brňákem. . A pak už nastala zima, která trvala dlouhé měsíce...
Poznámka: Výsledek součinu toho doličného tehdy nevyřešeného početního příkladu je - 8, 000000073. Pane učiteli Josefe V… , vzpomínám na Vás. :-)
