Vzpomínka na Velikonoce v N....

  Na Velikonoce v té naší slovácké dědině N..... jsme se jako děcka vždycky hrozně těšily. Mně a mojí mladší setře  maminka vždycky  ušila nějaké nové šatky, abychom se v nich mohly  cestou  na Služby Boží pochlubit.   

Ty bývaly v naší modlitebně vždycky spojeny s obřadem  Poslední večeře Páně.

O „zeleném čtvrtku,“ kdy prý odletěly zvony z věže do Říma, chodil  po ulici  štrůdl  kluků  s dřevěnými trakářky a řehtačkami - ten jejich klapavý zvuk byl slyšet po celé vesnici. 

V neděli odpoledne jsme  my, holky,  raději nevycházely z dmu, to již po dědině pobíhali hoši s pokřikem  „naša platí!“ - prý už mají dovoleno děvčata šlahat  šlahačkami a vrbovými proutky pod kolena - a užívali si to...  Raději jsme se jim vyhnuly.     

A ráno v pondělí Velikonoční  jsme si již  ven vůbec netroufly, raději jsme zůstaly doma a chystaly velikonoční pomlázku. Party starších kluků  si dávaly záležet, aby jim žádná děvčica venku neutekla, kdežto v chalupě si na ni tolik netroufali - a také se měla před nimi kam schovat.  Malí koledníci měli spíš zájem - než  o děvčata,  o nějaké sladkosti a malované vejce. Pochlubili se opentlenou mrskačkou,  odříkali koledu "hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nebo aspoň bílý, slepička vám snese jiný,"   dostali výslužku - a šli zase  o dům  dál. A nevzpomínám si,  že by v v té naší dědině chodili někdy po šlahačce i  dospělí muži -  jako někde ve  městě - to leda  děti, nebo dorůstající chlapci.

Kolem Velikonoc  se nám na chalupě obvykle vylíhla kuřátka, někdy i housátka.  To  to bylo radosti... Kuřátkům jsme chodily na mladé  kopřivy, které jim maminka vždycky nasekala na  drobno a smíchala s vařenými otrubami, to jim chutnalo. Housátka jsme zase s jejich starostlivou mámou husou vyháněly na zeleno travičku před domem.  Stará husa se o ně bála, syčela na nás, někdy se  za nám s nataženým krkem dokonce i zlostně  rozběhla. Bály jsme se jí.

O husách a husopaskách bývalo hodně lidových písniček. Vzpomínám si  na písničku,  kterou  jsem zpívávala  s naší  stařenkou. Ta nám  bohužel brzy odešla, nedožila se ani svých šedesáti  let.... 

"Letěla a husička, letěla z vysoka,

přišel na ni střelec, střelil ji do boka. 

Urazil  ji křídlo  a pravou nožičku,

smutně zaplakala, sedla na vodičku

Ach bože, přebože,  už jsem dolétala,

moje drobné děti jsem tu zanechala.

Moje drobné děti nedělají škody,

plavou po potoce, napijí se vody."

Tu písničku jsem vždycky oplakala. Nebudu ale končit smutně, i když k velké radosti  v této "koronavirové době" zatím ještě nemáme... Věřím ale,  že všechno dobře dopadne a zase bude líp... Záleží to  i na nás. 

Pěkné velikonoční svátky  vám přeji.