Na Velikonoce v té naší slovácké dědině N..... jsme se jako děcka vždycky hrozně těšily. Mně a mojí mladší setře maminka vždycky ušila nějaké nové šatky, abychom se v nich mohly cestou na Služby Boží pochlubit.
Ty bývaly v naší modlitebně vždycky spojeny s obřadem Poslední večeře Páně.
O „zeleném čtvrtku,“ kdy prý odletěly zvony z věže do Říma, chodil po ulici štrůdl kluků s dřevěnými trakářky a řehtačkami - ten jejich klapavý zvuk byl slyšet po celé vesnici.
V neděli odpoledne jsme my, holky, raději nevycházely z dmu, to již po dědině pobíhali hoši s pokřikem „naša platí!“ - prý už mají dovoleno děvčata šlahat šlahačkami a vrbovými proutky pod kolena - a užívali si to... Raději jsme se jim vyhnuly.
A ráno v pondělí Velikonoční jsme si již ven vůbec netroufly, raději jsme zůstaly doma a chystaly velikonoční pomlázku. Party starších kluků si dávaly záležet, aby jim žádná děvčica venku neutekla, kdežto v chalupě si na ni tolik netroufali - a také se měla před nimi kam schovat. Malí koledníci měli spíš zájem - než o děvčata, o nějaké sladkosti a malované vejce. Pochlubili se opentlenou mrskačkou, odříkali koledu "hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, nebo aspoň bílý, slepička vám snese jiný," dostali výslužku - a šli zase o dům dál. A nevzpomínám si, že by v v té naší dědině chodili někdy po šlahačce i dospělí muži - jako někde ve městě - to leda děti, nebo dorůstající chlapci.
Kolem Velikonoc se nám na chalupě obvykle vylíhla kuřátka, někdy i housátka. To to bylo radosti... Kuřátkům jsme chodily na mladé kopřivy, které jim maminka vždycky nasekala na drobno a smíchala s vařenými otrubami, to jim chutnalo. Housátka jsme zase s jejich starostlivou mámou husou vyháněly na zeleno travičku před domem. Stará husa se o ně bála, syčela na nás, někdy se za nám s nataženým krkem dokonce i zlostně rozběhla. Bály jsme se jí.
O husách a husopaskách bývalo hodně lidových písniček. Vzpomínám si na písničku, kterou jsem zpívávala s naší stařenkou. Ta nám bohužel brzy odešla, nedožila se ani svých šedesáti let....
"Letěla a husička, letěla z vysoka,
přišel na ni střelec, střelil ji do boka.
Urazil ji křídlo a pravou nožičku,
smutně zaplakala, sedla na vodičku
Ach bože, přebože, už jsem dolétala,
moje drobné děti jsem tu zanechala.
Moje drobné děti nedělají škody,
plavou po potoce, napijí se vody."
Tu písničku jsem vždycky oplakala. Nebudu ale končit smutně, i když k velké radosti v této "koronavirové době" zatím ještě nemáme... Věřím ale, že všechno dobře dopadne a zase bude líp... Záleží to i na nás.
Pěkné velikonoční svátky vám přeji.
