Vzpomínka na Paříž 1968 (3)

Poprvé jsme tedy navštíviil Paříž v létě 1968 za  tzv.„pražského  jara,“ v době, kdy  byl na naše polit. představitele  číněn  ze strany Moskvy nátlak,  aby se u nás  změnil kurs nastoupeného vývoje. 

Tehdy nám, československým občanům,  i našim politickým  představitelům, západní státy velmi fandily. Nejinak tomu  bylo ve Francii,  v Paříži... Zdejší  noviny a časopisy byly plné fotografií našich státníků. Vzpomínám si na jeden snímek, který mě tenkrát zaujal. Přes celou stránku novin postava rozesmátého Alexandra Dubčeka - a pod fotografií  výrazný titulek: "Dobrý voják Alexandr Dubček."  

Po návratu z Paříže  jsme se ještě chvíli těšili  z uvolnění poměrů, ale záhy přišla radikální změna, jaká -  všichni víme...  21. srpna 1968  vpád spojeneckých vojsk VS do ČSR zmařil naše  naděje.  A pak už následovala, konsolidace, normalizace - a tak dále… Dlouho to trvalo, než jsme se mohli zase "podívat" tam,  kam jsme chtěli.  Jednadvacet let je v životě lidském  hodně dlouhá doba.. V dnešní době cestujeme po světě  jak se nám zlíbí,  ale zase je tu jiný problém -  hrozba terorismu. Dnes bych se již necítila v městě Paříži tak bezpečně  a svobodně, jako tenkrát... 

Po celou dobu těch krátkých 10 dnů, co jsme  byli v Paříži, jsem fotografovala (tehdy byly módní diapozitivy) a kreslila. K dispozici jsem sice měla jen fotoaparát flexaret, tužku, pero, slohu akvarelových papírů, černou tuš  a barevné křídy. Přesto jsem nakreslila několik  obrázků a kreseb s pařížskými motivy.  A měla jsem štěstí, nepršelo, dalo se sedět venku na lavičce (kterých tam bylo bohužel poskrovnu) nebo na schodku u nějaké budovy a kreslit. Takových malířů jako já, možná studentů malířských škol, jsem tam viděla mnoho. 

Byla  jsem  udivena, jakou legraci  si  Francouzi  dovedli dělat ze svých státníků, tehdy například  i ze svého prezidenta, generála Charlese de Gaulle. Jeho karikatury  a různé upomínková předměty, které ho karikovaly, byly vidět ve všech stáncích suvenýrů. Pro nás, co jsme žili v tzv. totalitě, naprosto nevídané. Zato dnes  i u nás  již také běžné. 

A také vzpomínám, že jsem v Paříži  poprvé viděla žebráky a bezdomovce.  Takových podivných, ošuntělých  lidí se nejvíc  pohybovalo  kolem  nábřeží Seiny. Polehávali na kamenných lavičkách,  obličej přikrytý novinami, vedle  rozpitá flaška laciného vína. Zaujal mě jeden z nich… Na  hlavě měl jakýsi bizarní slaměný  klobouček s kytkou a v ní  zastrčený červený praporek se srpem a kladivem. „Jo, chlapče,"  říkala jsem si, „ty bys utíkal, kdybys přišel tam, co tou vlaječkou propaguješ. Okamžitě by tě zabásli za  potulku  a  příživnictví."  

Dnes už je to už  jiné (i u nás). Svoboda je svoboda - pro  každého...