Poprvé jsme tedy navštíviil Paříž v létě 1968 za tzv.„pražského jara,“ v době, kdy byl na naše polit. představitele číněn ze strany Moskvy nátlak, aby se u nás změnil kurs nastoupeného vývoje.
Tehdy nám, československým občanům, i našim politickým představitelům, západní státy velmi fandily. Nejinak tomu bylo ve Francii, v Paříži... Zdejší noviny a časopisy byly plné fotografií našich státníků. Vzpomínám si na jeden snímek, který mě tenkrát zaujal. Přes celou stránku novin postava rozesmátého Alexandra Dubčeka - a pod fotografií výrazný titulek: "Dobrý voják Alexandr Dubček."
Po návratu z Paříže jsme se ještě chvíli těšili z uvolnění poměrů, ale záhy přišla radikální změna, jaká - všichni víme... 21. srpna 1968 vpád spojeneckých vojsk VS do ČSR zmařil naše naděje. A pak už následovala, konsolidace, normalizace - a tak dále… Dlouho to trvalo, než jsme se mohli zase "podívat" tam, kam jsme chtěli. Jednadvacet let je v životě lidském hodně dlouhá doba.. V dnešní době cestujeme po světě jak se nám zlíbí, ale zase je tu jiný problém - hrozba terorismu. Dnes bych se již necítila v městě Paříži tak bezpečně a svobodně, jako tenkrát...
Po celou dobu těch krátkých 10 dnů, co jsme byli v Paříži, jsem fotografovala (tehdy byly módní diapozitivy) a kreslila. K dispozici jsem sice měla jen fotoaparát flexaret, tužku, pero, slohu akvarelových papírů, černou tuš a barevné křídy. Přesto jsem nakreslila několik obrázků a kreseb s pařížskými motivy. A měla jsem štěstí, nepršelo, dalo se sedět venku na lavičce (kterých tam bylo bohužel poskrovnu) nebo na schodku u nějaké budovy a kreslit. Takových malířů jako já, možná studentů malířských škol, jsem tam viděla mnoho.
Byla jsem udivena, jakou legraci si Francouzi dovedli dělat ze svých státníků, tehdy například i ze svého prezidenta, generála Charlese de Gaulle. Jeho karikatury a různé upomínková předměty, které ho karikovaly, byly vidět ve všech stáncích suvenýrů. Pro nás, co jsme žili v tzv. totalitě, naprosto nevídané. Zato dnes i u nás již také běžné.
A také vzpomínám, že jsem v Paříži poprvé viděla žebráky a bezdomovce. Takových podivných, ošuntělých lidí se nejvíc pohybovalo kolem nábřeží Seiny. Polehávali na kamenných lavičkách, obličej přikrytý novinami, vedle rozpitá flaška laciného vína. Zaujal mě jeden z nich… Na hlavě měl jakýsi bizarní slaměný klobouček s kytkou a v ní zastrčený červený praporek se srpem a kladivem. „Jo, chlapče," říkala jsem si, „ty bys utíkal, kdybys přišel tam, co tou vlaječkou propaguješ. Okamžitě by tě zabásli za potulku a příživnictví."
Dnes už je to už jiné (i u nás). Svoboda je svoboda - pro každého...
