Pozor, přichází celník...

Každý z nás máme nějakého koníčka", pro někoho je to cestování. To je doménou našeho kolegy Martina, která se se svými zážitky z cest rád dělí s námi čtenáři. Jeho poslední blog  mě inspiroval k napsání této vzpomínky.

Moje první třídenní  zahraniční cesta za totality  vedla do NDR, a to služebně na Lipský veletrh spotřebního zboží. Byli jsme tam vysláni z továrny na zpracování plastů tři, dva technologové - a jedna paní  úřednice, která měla, jak se mi zdálo, na nás jaksi "dohlížet". To víte, tenkrát byl pro nás "západ" i spřátelená země  jako byla NDR. Vydali jsme se tam vlakem - projeli republikou a  záhy jsme vystupovali na nádraží v Lipsku. 

Na druhý den jsem se prošla  po výstavišti a některými  obchodními  domy  ve kterých byly některé z expozic  umístěny. Tam jsem si koupila několik věcí do domácnosti a do kuchyně,  jako například  ruční mlýnek na kávu,  šlehač na smetanu,  kovovou škrabku na brambory, struhadlo na zeleninu a  dětem nějaké  cukrovinky, žvýkačky a jakési  hračky. V oddělení  textilu zase látku kanavu na vyšívání - to mě tenkrát bavilo. Ten můj vlastnoručně vyšívaný ubrus na konferenční stolek mám stále  ve skříni, ale používám ho jen někdy o Velikonocích. A pak jsem si tam ještě nechala ustříhnout asi  dva metry výrazně barevné kostkované látky dcerce na  halenku. Dlouho se jí pak chlubila ve škole, žádná z jejich spolužaček takovou hezkou halenku neměla.  

Nebylo to ale bez problémů. Cena té veselé kárované látky se mi již  bohužel nevešla do  částky  300 marek (MDN),  kterou jsem si mohla vyměnit  za naše koruny.  Trnula jsem hrůzou, že na to celníci přijdou.  Ach jo...  Nakonec jsem prožívala  ještě větší "adrenalin" než jsem tušila.  Těsně před hranicemi jsem totiž zjistila, že nemám celní prohlášení. Asi jsem ho zapomněla na studentské koleji, kde jsme byli ubytováni. Možná mi spadlo při  jeho vyplňování pod stůl a já jsem si toho nevšimla. 

Na hranicích  jsem ale měla velké štěstí, německá "celnice" (celní kontrolorka), si při namátkové kontrole nevybrala mne, ale tu dotyčnou paní kolegyni, naši "dohlížitelku".  Poručila jí otevřít a vysypat kufr, tvářila  se velmi přísně a něco si zapisovala do deníku. Co to bylo nám naše kolegyně neřekla...

Ach jo, to byla úleva... Ten rána,  když mi  kámen  spadl ze srdce, muselo být slyšet i ve vedlejším vagonu.  

A tož takové to bylo tenkrát s cestováním " za hranice všedních dnů", jak se tehdy říkalo. Nerada na to vzpomínám. Dnes cestujeme bez obav a stresu, a  pokud nám naše výlety a dovolené nezkazí tam někde venku nějaké požáry, záplavy,  tornáda, nebo jiné  živelná pohromy, vracíme se v pohodě domů.  A kdyby nás netrápily zase  jiné, spíš tuzemské  starosti,  bylo by všechno OK. Snad se toho jednou dočkáme...