Všechno jednou končí...

Byla krásná, mladá, každé jaro rozkvetla a obalila se květy. Byla bílá, jako nevěsta. V létě dávala lidem stín, na podzim se její větve prohýbaly bohatou úrodou malých, červených, panenských jablíček…

V zimě se její  holé větve smutně vypínaly k nebi... Když je pocukrovala jinovatka, nebo na ně napadl sníh, celá zkrásněla. Stárla…  Její kmen  ztmavl,  vrásčitá kůra zhrubla,  její větve ztuhly a seschly, ztratily mladistvou pružnost, pod tíhou ovoce se nakláněly až  k zemi… 

Jednoho zimního dne přijela zelená dodávka s pilou  a vysoký jeřáb. Z dodávky vyskákalo šest mužů v  barevných  kombinézách  a dali se do práce.  Najednou bylo všude  tolik hluku, že i černí kosi, kteří mají pro strach uděláno - a nikoho se nebojí,  se  zděšeně  rozlétli na všechny strany…  

Když byl kmen jabloně poražen  a  větve  rozřezány na úhledné špalíky,  přijela drtička dřeva a rozdrtila  i drobnější  větve  na piliny. Za dopoledne  bylo všechno  hotovo. Pracovníci Městské zeleně odjeli, zůstala po nich na zemi jen trocha pilin a hromádka polen…  Příští den si pro ně přijeli muži v neónově  žlutých kombinézách - a  zmizely i ty.  Další den po ránu  napadl čerstvý sníh,  a  svou  bělostnou pokrývkou zahladil stopy po  předchozí  „drastické“ akci.  Po naší milé  staré jabloni nezbylo ani památky.

Dovětek. Odstranit  ji bylo určitě správné rozhodnutí. Byla  stará,  její jablíčka, kterých bylo na podzim vždycky plno,  nebyla už  k jídlu,  hodila se tak  leda na jablečný mošt.  A  navíc, neukázněně padala nejen na chodník – ale i  na zaparkovaná auta, která pod ní stála.. Zrovna tak  i  její zežloutlé listí - dělalo  nepořádek, a musilo se uklízet,  aby neucpávalo  kanály... Lidé se kvůli  tomu  zlobili.

Vím to - a  tuto akci  schvaluji.  Přesto si ale nemohu pomoci - neubránila jsem se  smutku… Jako po dobrém člověku, kterého jsem denně potkávala, zdravili jsme se -  a najednou  je pryč… Odešel bez rozloučení – a vím, že se s ním již nikdy nesetkám… Sbohem jablůňko…