Byla krásná, mladá, každé jaro rozkvetla a obalila se květy. Byla bílá, jako nevěsta. V létě dávala lidem stín, na podzim se její větve prohýbaly bohatou úrodou malých, červených, panenských jablíček…
V zimě se její holé větve smutně vypínaly k nebi... Když je pocukrovala jinovatka, nebo na ně napadl sníh, celá zkrásněla. Stárla… Její kmen ztmavl, vrásčitá kůra zhrubla, její větve ztuhly a seschly, ztratily mladistvou pružnost, pod tíhou ovoce se nakláněly až k zemi…
Jednoho zimního dne přijela zelená dodávka s pilou a vysoký jeřáb. Z dodávky vyskákalo šest mužů v barevných kombinézách a dali se do práce. Najednou bylo všude tolik hluku, že i černí kosi, kteří mají pro strach uděláno - a nikoho se nebojí, se zděšeně rozlétli na všechny strany…
Když byl kmen jabloně poražen a větve rozřezány na úhledné špalíky, přijela drtička dřeva a rozdrtila i drobnější větve na piliny. Za dopoledne bylo všechno hotovo. Pracovníci Městské zeleně odjeli, zůstala po nich na zemi jen trocha pilin a hromádka polen… Příští den si pro ně přijeli muži v neónově žlutých kombinézách - a zmizely i ty. Další den po ránu napadl čerstvý sníh, a svou bělostnou pokrývkou zahladil stopy po předchozí „drastické“ akci. Po naší milé staré jabloni nezbylo ani památky.
Dovětek. Odstranit ji bylo určitě správné rozhodnutí. Byla stará, její jablíčka, kterých bylo na podzim vždycky plno, nebyla už k jídlu, hodila se tak leda na jablečný mošt. A navíc, neukázněně padala nejen na chodník – ale i na zaparkovaná auta, která pod ní stála.. Zrovna tak i její zežloutlé listí - dělalo nepořádek, a musilo se uklízet, aby neucpávalo kanály... Lidé se kvůli tomu zlobili.
Vím to - a tuto akci schvaluji. Přesto si ale nemohu pomoci - neubránila jsem se smutku… Jako po dobrém člověku, kterého jsem denně potkávala, zdravili jsme se - a najednou je pryč… Odešel bez rozloučení – a vím, že se s ním již nikdy nesetkám… Sbohem jablůňko…
