Ungareni vatana - přiveď mě domů...

K napsání této vzpomínky mě inspiroval článek paní Zdeňky Ortová, "Nikdo z těch, co u nás zahynuli,  to neměl v úmyslu."  Je to moc pěkný článek, pravdivý...  

Ano, nikdo z těch vojáků, kteří u nás padli, nechtěl zahynout v cizí zemi. Ať už to byl Američan, Rus, Rumun, Polák, anebo někdo jiný, kdo se účastnil  osvobozovacích bojů v naší vlasti.. .

A krátký, poněkud detektivní příběh z konce Druhé světové války. Já, tehdy sedmiletá, jsem tu dobu prožívala  ve vesnici  Násedlovice na Kyjovsku. Před frontou, po dobu fronty, a krátce po ní, bývalo u nás v chalupě ubytováno vždy několik vojáků. Jako poslední tam byla  skupina vojáků Rudé armády. Většinou to  byli Rusové, jen  někteří z nich  měli  rysy odlišné  než ty typicky slovanské...  Když byla naše dědina po čtrnácti dnech bojů  konečně osvobozena a  koncem dubna vojáci z naší chalupy odešli, objevila jsem v komoře na zadní straně dvířek naší bílé dřevěné lékárničky (s červeným křížkem) hůlkovým písmem, křídou napsaný nápis  UNGARENI VATANA. Ptala jsem se rodičů co ta slova znamenají, ale oni mi řekli že nevědí, že je to napsáno v cizím jazyce, kterému  nerozumějí.

Je to možná zvláštní - věřte mi nebo nevěřte, ale já jsem si ta  podivná dvě slova  zapamatovala, a do dnešních dnů jsem je nosila v hlavě. Až teprve teď, 75 let po válce, jsem si na něj vzpomněla a napadlo mě, že je rozluštím. Vzala jsem si na pomoc internetový překladač, napsala jsem tam  ungareni vatana,  klikla jsem na příkaz "rozlišit jazyk," a  objevilo se mi tam: 

        Turkmenština - přiveď mě domů 

        Tatarština - přiveď mě domů

        Urijština - přiveď  mě domů 

Napsal je asi  voják,  který pocházel z některé země  asijské části  tehdejšího Sovětského svazu. 

                                                              ***

Ano, žádný z těch vojáků, který se tehdy s puškou v ruce ocitl  v cizí  zemi, nechtěl v ní  zahynout. Toužil se vrátit zpět,  do  své vlasti,  ke svým rodinám, ke svým blízkým. Někteří z nich měli to štěstí, vrátili se, mnohým  ale osud nepřál, domů se již nikdy nevrátili.  Statisíce je  jich  pochováno  v cizích zemích, tisíce i  u nás. 

Bůh ví jak dopadl ten "náš" voják, který napsal  křídou ve svém rodném jazyce  vzkaz,  ta dvě slova  ungareni vatana -  „přiveď mě domů“ na zadní straně dvířek  naší  dřevěné bílé lékárničky s červeným křížem.  Snad mu přálo štěstí  (nebo víra  v Boha) a  do své vlasti se po skončení války navrátil..

Těm, co padli - i těm, co se domů  vrátili, patří naše úcta, dík - i  kytička. Bojovali a umírali i za nás...