K napsání této vzpomínky mě inspiroval článek paní Zdeňky Ortová, "Nikdo z těch, co u nás zahynuli, to neměl v úmyslu." Je to moc pěkný článek, pravdivý...
Ano, nikdo z těch vojáků, kteří u nás padli, nechtěl zahynout v cizí zemi. Ať už to byl Američan, Rus, Rumun, Polák, anebo někdo jiný, kdo se účastnil osvobozovacích bojů v naší vlasti.. .
A krátký, poněkud detektivní příběh z konce Druhé světové války. Já, tehdy sedmiletá, jsem tu dobu prožívala ve vesnici Násedlovice na Kyjovsku. Před frontou, po dobu fronty, a krátce po ní, bývalo u nás v chalupě ubytováno vždy několik vojáků. Jako poslední tam byla skupina vojáků Rudé armády. Většinou to byli Rusové, jen někteří z nich měli rysy odlišné než ty typicky slovanské... Když byla naše dědina po čtrnácti dnech bojů konečně osvobozena a koncem dubna vojáci z naší chalupy odešli, objevila jsem v komoře na zadní straně dvířek naší bílé dřevěné lékárničky (s červeným křížkem) hůlkovým písmem, křídou napsaný nápis UNGARENI VATANA. Ptala jsem se rodičů co ta slova znamenají, ale oni mi řekli že nevědí, že je to napsáno v cizím jazyce, kterému nerozumějí.
Je to možná zvláštní - věřte mi nebo nevěřte, ale já jsem si ta podivná dvě slova zapamatovala, a do dnešních dnů jsem je nosila v hlavě. Až teprve teď, 75 let po válce, jsem si na něj vzpomněla a napadlo mě, že je rozluštím. Vzala jsem si na pomoc internetový překladač, napsala jsem tam ungareni vatana, klikla jsem na příkaz "rozlišit jazyk," a objevilo se mi tam:
Turkmenština - přiveď mě domů
Tatarština - přiveď mě domů
Urijština - přiveď mě domů
Napsal je asi voják, který pocházel z některé země asijské části tehdejšího Sovětského svazu.
***
Ano, žádný z těch vojáků, který se tehdy s puškou v ruce ocitl v cizí zemi, nechtěl v ní zahynout. Toužil se vrátit zpět, do své vlasti, ke svým rodinám, ke svým blízkým. Někteří z nich měli to štěstí, vrátili se, mnohým ale osud nepřál, domů se již nikdy nevrátili. Statisíce je jich pochováno v cizích zemích, tisíce i u nás.
Bůh ví jak dopadl ten "náš" voják, který napsal křídou ve svém rodném jazyce vzkaz, ta dvě slova ungareni vatana - „přiveď mě domů“ na zadní straně dvířek naší dřevěné bílé lékárničky s červeným křížem. Snad mu přálo štěstí (nebo víra v Boha) a do své vlasti se po skončení války navrátil..
Těm, co padli - i těm, co se domů vrátili, patří naše úcta, dík - i kytička. Bojovali a umírali i za nás...
