Starejte se raději o své...

- aneb „mluviti stříbro – mlčeti zlato". Včera, ve čtvrtek, jsem měla docela smolný den.  Možná jsem si ale za to  mohla  tak trochu sama…  Posuďte...  

Měla jsem jít po vyšetření na oddělení ORL na propláchnutí  zvukovodu. Prý je tam takzvaná ucpávka, neboli zátka, která by se měla odstranit. No, sama jsem na sobě nic zvláštního nepozorovala, po audiu při minulé návštěvě byl můj sluch oboustranně celkově dobrý. Ale paní doktorka, specialistka na problémy ušní, nosní a  krční nařídila - a já ji,  i její dokonalé moderní vyšetřovací přístroje,  plně respektuji.

Objednána jsem byla na dvanáctou hodinu,  nasedla jsem tedy kolem jedenácté do trolejbusu,  který  se rozjel směrem k nemocnici. Na protějším sedadle seděly dvě  ženy, které si spolu povídaly. Na další zastávce  přistoupil starší zachmuřený pán,  sedl si vedle mne  a nakvašeně pravil: „Vy, ženský, to máte lepší, umřete o šest roků později než já“.  Chtíc odlehčit dopad jeho lakonického sdělení s úsměvem  jsem mu oponovala: „Ale jděte, pane,  průzkumy jsou průzkumy, a statistiky -  statistiky, nemusíte všemu  doslova věřit“...  Rozčililo ho to: „Copak nečtete noviny? Je to tam doslova psaný“…  Chvíli jsem se s ním přela, ale on  si stál tvrdošíjně na svém… Při vystupování na další zastávce se na mne ještě ve dveřích obrátil a vítězoslavně pravil:  „A stejně umřu dřív než vy, mám to už spočítaný“…(Nevím, jak k tomu kategorickému poznatku  přišel, ale  přemýšlím, co ho  k tomu vedlo).

V poliklinice,  v čekárně  odd. ORL,  kde jsou dvě ordinace lékařek - specialistek na choroby ušní, nosní a krční, bylo plno lidí,  zejména maminek s malými dětmi. Ty děti, co přišly na kontrolu po nemoci,  byly veselé a hravé,  ty nemocné, co je něco bolelo, byly nevrlé a plačtivé… Vedle mne seděl tatínek asi s pětiletým synkem. Chlapec byl bledý, poplakával,  asi měl teplotu, usínal otci v náručí.  Seděli před ordinací „mojí“ paní doktorky, a  i  když sestra  volala do ordinace ostatní, je stále  nechávala sedět.  Asi po půlhodině čekání jsem se otce chlapce zeptala,  proč ji neupozorní na  to, že  jeho syn  má  horečku. Váhal - mně  bylo chlapce líto a  tak jsem se  rozhodla, že ji upozorním sama.  Když  vyšla ordinace a stalo se tak, otec chlapce se proti mé iniciativě náhle ohradil… Oni  prý  patří k jiné doktorce, té  z ordinace od vedle, (prý mi to naznačil) -  a já se sestřičce,  kterou jsem před tím  kritizovala, musila  omluvit. Pak se ale  otec nemocného  chlapce  přece jen ozval  a sestra  z vedlejší ordinace je konečně zavolala  dovnitř.

Po jeho odchodu si vedle mne na lavici v čekárně sedla maminka asi s šestiletou holčičkou. Dcerka si rozbalila svačinu, chléb namazaný jakousi pomazánkou, a začala jíst. Kouknu se na ni a vidím, že si po chvíli  namazané krajíce rozlepila od sebe,  jeden z nich si položila do klína  a  ten druhý, který držela  v ruce namazanou stranou dolů, okusovala.  Upozornila  jsem  její  maminku,  že  dcerce padá pomazánka z krajíce přímo na svetřík, ale ona prý -  „ Nevadí... To se dá do pořádku…“

Pak jsem už konečně přišla na řadu  já. Paní doktorka mi chtěla levé ucho propláchnout, ale ať se snažila, jak se snažila, nedařilo se a nedařilo… A to za asistence mladé paní doktorky, která tam byla buď na konsultaci - nebo na zaučení… Po několika neúspěšných pokusech mi dala do ucha naolejovanou vatičku - prý si mám ucho prokapávat dětským olejíčkem  a  ukázat  se  až  za čtrnáct dní, kdy se bude celá procedura opakovat.  Ach jo - doufám, že bude úspěšná.

To je pro tentokrát  vše... Jo - a  jsem  zvědavá co za dva týdny cestou tam,  potažmo  v čekárně  u  paní doktorky, zase zažiji… Po všech těch včerejších příhodách, kdy jsem si s prominutím připadala jako blbka  - tedy ta, co se zbytečně motá do cizích záležitostí,  si  dám  propříště  raději  bobříka mlčení...  Znáte to  „ mluviti stříbro – mlčeti zlato“. Je to tak...

P.s.: Leda, že by mi to zase nedalo... :-)