- aneb „mluviti stříbro – mlčeti zlato". Včera, ve čtvrtek, jsem měla docela smolný den. Možná jsem si ale za to mohla tak trochu sama… Posuďte...
Měla jsem jít po vyšetření na oddělení ORL na propláchnutí zvukovodu. Prý je tam takzvaná ucpávka, neboli zátka, která by se měla odstranit. No, sama jsem na sobě nic zvláštního nepozorovala, po audiu při minulé návštěvě byl můj sluch oboustranně celkově dobrý. Ale paní doktorka, specialistka na problémy ušní, nosní a krční nařídila - a já ji, i její dokonalé moderní vyšetřovací přístroje, plně respektuji.
Objednána jsem byla na dvanáctou hodinu, nasedla jsem tedy kolem jedenácté do trolejbusu, který se rozjel směrem k nemocnici. Na protějším sedadle seděly dvě ženy, které si spolu povídaly. Na další zastávce přistoupil starší zachmuřený pán, sedl si vedle mne a nakvašeně pravil: „Vy, ženský, to máte lepší, umřete o šest roků později než já“. Chtíc odlehčit dopad jeho lakonického sdělení s úsměvem jsem mu oponovala: „Ale jděte, pane, průzkumy jsou průzkumy, a statistiky - statistiky, nemusíte všemu doslova věřit“... Rozčililo ho to: „Copak nečtete noviny? Je to tam doslova psaný“… Chvíli jsem se s ním přela, ale on si stál tvrdošíjně na svém… Při vystupování na další zastávce se na mne ještě ve dveřích obrátil a vítězoslavně pravil: „A stejně umřu dřív než vy, mám to už spočítaný“…(Nevím, jak k tomu kategorickému poznatku přišel, ale přemýšlím, co ho k tomu vedlo).
V poliklinice, v čekárně odd. ORL, kde jsou dvě ordinace lékařek - specialistek na choroby ušní, nosní a krční, bylo plno lidí, zejména maminek s malými dětmi. Ty děti, co přišly na kontrolu po nemoci, byly veselé a hravé, ty nemocné, co je něco bolelo, byly nevrlé a plačtivé… Vedle mne seděl tatínek asi s pětiletým synkem. Chlapec byl bledý, poplakával, asi měl teplotu, usínal otci v náručí. Seděli před ordinací „mojí“ paní doktorky, a i když sestra volala do ordinace ostatní, je stále nechávala sedět. Asi po půlhodině čekání jsem se otce chlapce zeptala, proč ji neupozorní na to, že jeho syn má horečku. Váhal - mně bylo chlapce líto a tak jsem se rozhodla, že ji upozorním sama. Když vyšla ordinace a stalo se tak, otec chlapce se proti mé iniciativě náhle ohradil… Oni prý patří k jiné doktorce, té z ordinace od vedle, (prý mi to naznačil) - a já se sestřičce, kterou jsem před tím kritizovala, musila omluvit. Pak se ale otec nemocného chlapce přece jen ozval a sestra z vedlejší ordinace je konečně zavolala dovnitř.
Po jeho odchodu si vedle mne na lavici v čekárně sedla maminka asi s šestiletou holčičkou. Dcerka si rozbalila svačinu, chléb namazaný jakousi pomazánkou, a začala jíst. Kouknu se na ni a vidím, že si po chvíli namazané krajíce rozlepila od sebe, jeden z nich si položila do klína a ten druhý, který držela v ruce namazanou stranou dolů, okusovala. Upozornila jsem její maminku, že dcerce padá pomazánka z krajíce přímo na svetřík, ale ona prý - „ Nevadí... To se dá do pořádku…“
Pak jsem už konečně přišla na řadu já. Paní doktorka mi chtěla levé ucho propláchnout, ale ať se snažila, jak se snažila, nedařilo se a nedařilo… A to za asistence mladé paní doktorky, která tam byla buď na konsultaci - nebo na zaučení… Po několika neúspěšných pokusech mi dala do ucha naolejovanou vatičku - prý si mám ucho prokapávat dětským olejíčkem a ukázat se až za čtrnáct dní, kdy se bude celá procedura opakovat. Ach jo - doufám, že bude úspěšná.
To je pro tentokrát vše... Jo - a jsem zvědavá co za dva týdny cestou tam, potažmo v čekárně u paní doktorky, zase zažiji… Po všech těch včerejších příhodách, kdy jsem si s prominutím připadala jako blbka - tedy ta, co se zbytečně motá do cizích záležitostí, si dám propříště raději bobříka mlčení... Znáte to „ mluviti stříbro – mlčeti zlato“. Je to tak...
P.s.: Leda, že by mi to zase nedalo... :-)
