Každý z nás máme nějakého koníčka", pro někoho je to cestování. To je doménou našeho kolegy Martina, která se se svými zážitky z cest rád dělí s námi čtenáři. Jeho poslední blog mě inspiroval k napsání této vzpomínky.
Moje první třídenní zahraniční cesta za totality vedla do NDR, a to služebně na Lipský veletrh spotřebního zboží. Byli jsme tam vysláni z továrny na zpracování plastů tři, dva technologové - a jedna paní úřednice, která měla, jak se mi zdálo, na nás jaksi "dohlížet". To víte, tenkrát byl pro nás "západ" i spřátelená země jako byla NDR. Vydali jsme se tam vlakem - projeli republikou a záhy jsme vystupovali na nádraží v Lipsku.
Na druhý den jsem se prošla po výstavišti a některými obchodními domy ve kterých byly některé z expozic umístěny. Tam jsem si koupila několik věcí do domácnosti a do kuchyně, jako například ruční mlýnek na kávu, šlehač na smetanu, kovovou škrabku na brambory, struhadlo na zeleninu a dětem nějaké cukrovinky, žvýkačky a jakési hračky. V oddělení textilu zase látku kanavu na vyšívání - to mě tenkrát bavilo. Ten můj vlastnoručně vyšívaný ubrus na konferenční stolek mám stále ve skříni, ale používám ho jen někdy o Velikonocích. A pak jsem si tam ještě nechala ustříhnout asi dva metry výrazně barevné kostkované látky dcerce na halenku. Dlouho se jí pak chlubila ve škole, žádná z jejich spolužaček takovou hezkou halenku neměla.
Nebylo to ale bez problémů. Cena té veselé kárované látky se mi již bohužel nevešla do částky 300 marek (MDN), kterou jsem si mohla vyměnit za naše koruny. Trnula jsem hrůzou, že na to celníci přijdou. Ach jo... Nakonec jsem prožívala ještě větší "adrenalin" než jsem tušila. Těsně před hranicemi jsem totiž zjistila, že nemám celní prohlášení. Asi jsem ho zapomněla na studentské koleji, kde jsme byli ubytováni. Možná mi spadlo při jeho vyplňování pod stůl a já jsem si toho nevšimla.
Na hranicích jsem ale měla velké štěstí, německá "celnice" (celní kontrolorka), si při namátkové kontrole nevybrala mne, ale tu dotyčnou paní kolegyni, naši "dohlížitelku". Poručila jí otevřít a vysypat kufr, tvářila se velmi přísně a něco si zapisovala do deníku. Co to bylo nám naše kolegyně neřekla...
Ach jo, to byla úleva... Ten rána, když mi kámen spadl ze srdce, muselo být slyšet i ve vedlejším vagonu.
A tož takové to bylo tenkrát s cestováním " za hranice všedních dnů", jak se tehdy říkalo. Nerada na to vzpomínám. Dnes cestujeme bez obav a stresu, a pokud nám naše výlety a dovolené nezkazí tam někde venku nějaké požáry, záplavy, tornáda, nebo jiné živelná pohromy, vracíme se v pohodě domů. A kdyby nás netrápily zase jiné, spíš tuzemské starosti, bylo by všechno OK. Snad se toho jednou dočkáme...
