O zážitky není nikdy nouze…

Po ránu jsem se vypravila do řeznictví pro syrové sádlo na škvarky. Je to sice kalorická bomba, ale manžel je umí dobře vyškvařit, jeho domácí škvarky jsou velmi chutné. A čerstvé domácí sádlo také nemá chybu. 

Rád si je maže na chleba a dává si na něj nakrájené ředkvičky nebo zelenou papriku, a já na  něm zase  někdy usmažím cibulku, ta je chutnější než na oleji.

A  měla jsem štěstí. V řeznictví U Singrů,  které je nedaleko našeho domu, dostali právě čerstvé zboží. Koupila  jsem  tam  nejen kilo a půl syrového vepřového sádla, ale i  pěkný  voňavý  uzený křížák, kus masa na guláš a debrecínky k čočce na kyselo, kterou jsem mínila uvařit  k  dnešnímu  obědu. A také knedlík k tomu guláši, který bude na programu zítra. Mají je tam také dobré - jako domácí, dodává jim je jedna šikovná paní z blízkém vesnice.

Vzala jsem si s sebou fotoaparát abych si mohla zaznamenat krásu okolní krajiny když ji ozáří dopolední slunce,  ale i ty poslední zbytky zlatého listí, držícího  se na větvích stromů a ten  nádherný barevný koberec pod nimi -  dokud ho nerozfouká vítr, anebo ho  ranní mlha nepřemění v nevábnou beztvarou hmotu.

Při tom fotografování vyšel z domu  starší pán v modré bundě a šedé šiltovce, a oslovil mě:

„Vám se líbí ten strom?“pravil.

„Samozřejmě, proto si ho fotím.“

„Prosím vás, co se Vám na něm líbí? Já jsem z něho celý rozčilený…“

„A proč?“ ptám se.

„Když fouká vítr jeho větve se mi nestále komíhají před oknem. Volal jsem na magistrát, aby poslali pracovníky Městské zeleně a ty větve ořezali.“

„A přijeli?“

„Přijeli a ořezali je, ale málo. Budu tam volat znovu…“

„Doufám, že byste si nepřál, aby porazili celý strom, bylo by ho škoda, je krásný…“  

Zatvářil  se nesouhlasně, ale v tom na něj zavolal naštěstí nějaký jeho známý  a já jsem  rozhovor rychle ukončila. Ubručené a nevrlé dědky ráda nemám...

Byla jsem již blízko našeho domu a koukám - nakloněná černá plastová popelnice a z ní trčí dolní polovina muže v pantoflích a šedých teplácích. Když jsem přišla blíž, vylezl z popelnice a vítězoslavně na mne zamával  domovními klíči… (Soused z vedlejšího vchodu).

„Sláva, už je mám,“ pravil. „Nevím, jak bych se dostal  domů, nemám telefon…“

„Vy nemáte mobil?“  divím se.

„Mám, ale je doma... No jo - a klíče od domu v popelnici. Ještě že nejeli zrovna popeláři a popelnici s odpadem nevyklopily do vozu. I to se mi jednou stalo...“

„Mně také, přiznávám se. A tenkrát  rovnou do dodávky Městské zeleně, jejíž korba byla plná  ořezaných větví. Dopadlo to ale dobře, jeden z nich, takový mladíček, se mi nabídl, že mi je najde. Tak dlouho je tam  hledal až je našel a přinesl mi je. Hodný chlapec... "  

Tož takové to je, když člověk vyrazí ulic. O setkání, i zážitky s lidmi, není nouze. S těmi veselými,  i s těmi věčně nespokojenými, nabručenými...

***

Doma jsem  uvařila čočku na kyselo s vejci a debrecínkou, na balkoně jsem přesadila pelargónie z truhlíků do květináčů, abych je, až se ochladí, mohla dát na chodbu, a protože jsem tam měla i několik vydlabaných dýní ze zahrádky, vyřezala jsem z nich dva „bubáky.“ Zítra přijdou naše dvě malé pravnučky, budou mít z nich radost.