Po ránu jsem se vypravila do řeznictví pro syrové sádlo na škvarky. Je to sice kalorická bomba, ale manžel je umí dobře vyškvařit, jeho domácí škvarky jsou velmi chutné. A čerstvé domácí sádlo také nemá chybu.
Rád si je maže na chleba a dává si na něj nakrájené ředkvičky nebo zelenou papriku, a já na něm zase někdy usmažím cibulku, ta je chutnější než na oleji.
A měla jsem štěstí. V řeznictví U Singrů, které je nedaleko našeho domu, dostali právě čerstvé zboží. Koupila jsem tam nejen kilo a půl syrového vepřového sádla, ale i pěkný voňavý uzený křížák, kus masa na guláš a debrecínky k čočce na kyselo, kterou jsem mínila uvařit k dnešnímu obědu. A také knedlík k tomu guláši, který bude na programu zítra. Mají je tam také dobré - jako domácí, dodává jim je jedna šikovná paní z blízkém vesnice.
Vzala jsem si s sebou fotoaparát abych si mohla zaznamenat krásu okolní krajiny když ji ozáří dopolední slunce, ale i ty poslední zbytky zlatého listí, držícího se na větvích stromů a ten nádherný barevný koberec pod nimi - dokud ho nerozfouká vítr, anebo ho ranní mlha nepřemění v nevábnou beztvarou hmotu.
Při tom fotografování vyšel z domu starší pán v modré bundě a šedé šiltovce, a oslovil mě:
„Vám se líbí ten strom?“pravil.
„Samozřejmě, proto si ho fotím.“
„Prosím vás, co se Vám na něm líbí? Já jsem z něho celý rozčilený…“
„A proč?“ ptám se.
„Když fouká vítr jeho větve se mi nestále komíhají před oknem. Volal jsem na magistrát, aby poslali pracovníky Městské zeleně a ty větve ořezali.“
„A přijeli?“
„Přijeli a ořezali je, ale málo. Budu tam volat znovu…“
„Doufám, že byste si nepřál, aby porazili celý strom, bylo by ho škoda, je krásný…“
Zatvářil se nesouhlasně, ale v tom na něj zavolal naštěstí nějaký jeho známý a já jsem rozhovor rychle ukončila. Ubručené a nevrlé dědky ráda nemám...
Byla jsem již blízko našeho domu a koukám - nakloněná černá plastová popelnice a z ní trčí dolní polovina muže v pantoflích a šedých teplácích. Když jsem přišla blíž, vylezl z popelnice a vítězoslavně na mne zamával domovními klíči… (Soused z vedlejšího vchodu).
„Sláva, už je mám,“ pravil. „Nevím, jak bych se dostal domů, nemám telefon…“
„Vy nemáte mobil?“ divím se.
„Mám, ale je doma... No jo - a klíče od domu v popelnici. Ještě že nejeli zrovna popeláři a popelnici s odpadem nevyklopily do vozu. I to se mi jednou stalo...“
„Mně také, přiznávám se. A tenkrát rovnou do dodávky Městské zeleně, jejíž korba byla plná ořezaných větví. Dopadlo to ale dobře, jeden z nich, takový mladíček, se mi nabídl, že mi je najde. Tak dlouho je tam hledal až je našel a přinesl mi je. Hodný chlapec... "
Tož takové to je, když člověk vyrazí ulic. O setkání, i zážitky s lidmi, není nouze. S těmi veselými, i s těmi věčně nespokojenými, nabručenými...
***
Doma jsem uvařila čočku na kyselo s vejci a debrecínkou, na balkoně jsem přesadila pelargónie z truhlíků do květináčů, abych je, až se ochladí, mohla dát na chodbu, a protože jsem tam měla i několik vydlabaných dýní ze zahrádky, vyřezala jsem z nich dva „bubáky.“ Zítra přijdou naše dvě malé pravnučky, budou mít z nich radost.
