Nejsou koláče, jako koláče...

Známé přísloví praví, že „láska prochází žaludkem“ – a tak mě napadlo, jestli to vaření – a často „nevaření“ v některých domácnostech není jednou z příčin dnešní vysoké rozvodovosti mladých manželství…

Ale žádné obavy a  nic ve zlém, s kritikou zamířím přímo do vlastních řad. Jsem starší ročník, pocházím z venkova, tam se vařívalo denně – a pořádně. Bez polotovarů, různých náhražek a urychlovadel, jako jsou například předvařená rýže, čočka, polévky z pytlíku, masové a jiné konzervy a podobně.

Za mého útlého dětství když chleba, tak domácí – připravit kvásek, přes noc nechat vykynout těsto a ráno štrycle toho „božího daru“  ve slaměnkách zavézt na trakaři k pekaři Crlíkovi. A po upečení zase pro něj s trakařem přijet. Zrovna tak buchty - upéct je doma, ale předtím roztopit kachlová kamna, předehřát troubu, aby se upekly pěkně do zlatova. A buchty s mákem nebo povidly se u nás pekly dvakrát týdně, anebo  aspoň beleše, nebo bramborové placky na plotně…  Jíst stále jen chleba se sádlem nám, dětem, nechutnalo.

A když maso – tak chytit na dvoře jednu z pobíhajících slepic (která už nenesla), zaříznout ji, oškubat, z drobů uvařit polévku a zbytek udusit  na paprice do měkka. To samé o králících v králikárně,  nebo o prasátku ve chlívku. Králík se pekl  na česneku, nebo  v trojobale v troubě… Ale konzumovalo se  se hlavně vepřové.  Po domácí zabijačce  to, naložené ve škopku,  a  později  zavařené ve sklenicích, se peklo se zelím a knedlíky, anebo  voňavé šrůtky  uzeného, se nejdřív povařily v polévce a poté přepekly v troubě.  S kyselým zelím, nebo s křenovou omáčkou a knedlíkem, chutnaly výborně.  

Tož tak to bývalo  za mého dětství… Maminka,  kromě toho vaření, měla pořád práce nad hlavu,  my jsme ji musili  pomáhat. Byly jsme čtyři děti, tři děvčata  a kluk, já jsem byla nejstarší. Maminka vždycky považovala za svoji svatou povinnost naučit nás, dcerky, vařit.  “Až se jednou vdáte,“ říkávala, „ co byste  to byly za ženské, kdybyste  neuměly ani manželovi  uvařit oběd?“

A měla samozřejmě pravdu… U mých dvou mladších sester se svou výchovnou teorií uspěla, jenom se mnou byla potíž. Namísto pomocných prací v kuchyni, při kterých se prý  každá děvčica co nejvíc naučí,  jsem byla stále někde „v čudu.“  A „zlí jazykové“  tvrdili, že buď jsem prý  byla někde zalezlá s knížkou, (aby mě nikdo nenašel), anebo jsem seděla venku na mezi se skicákem a kreslila. Kreslení bylo od dětství mým  koníčkem,  který mě pak, díky mé mladistvé horlivosti – a pozdějšímu studiu na výtvarné škole, po celý můj  produktivní věk živilo. A baví mě dosud. Ale svůj díl domácí práce jsem si stejně musila tehdy odpracovat.

 A tomu vaření jsem se nevyhnula - když jsem po maturitě  odešla z domu, ale hlavně, když jsem se později vdala.  A začátky mého kuchtění byly krušné. A tak jsme si kdysi  se spolubydlící učitelkou  Liduškou usmyslily, že si upečeme koláče. Vzpomněla jsem si, že je maminka o svátcích vždycky dělávala z jednoho litru mléka. Koupila jsem si tedy větší mísu, vařečku, mléko,  mouku, cukr, tvaroh,  máslo a kvasnice, a zadělala na těsto. Z těsta,  které krásně vykynulo,  jsem upekla  koláče. S posýpátkem nahoře byly lákavé, krásně voňavé,  ale bohužel - nedaly se jíst. Zapomněla jsem totiž dát do těsta máslo, nebo nějaký jiný tuk. Koláče, kterých byla vrchovatá mísa, byly tak tvrdé. že by se s nimi  mohly  i ořechy rážet….

A jednou jsem zase,  to jsem již byla vdaná a byli jsme zrovna  o prázdninách u babičky v Násedlovicích, uvařila našemu čtyřletému synkovi zadělávaný hrášek. Velice mu chutnal…-  „Ňam, ňam, maminko, to je doblé,“ pochvaloval si… Ochutnám ho - a málem mě porazilo. Já do toho hrášku namísto lžíce octa nalila lžíci slivovice. Ta stála na kamenné dlážce v komoře pod lavicí v litrové láhvi od octa. Chlapci to ale kupodivu chutnalo, jen se olizoval…

Tož takové bývaly moje začátky vaření. Časem se to sice zlepšilo, i když nijak markantně. Při mém tehdejším dennodenním dojíždění za prací mimo bydliště, a odpoledních návratech domů, nebylo na vaření ani dost času, ani energie. A tak jsem  obvykle k večeři připravila  jen tak něco narychlo, bez větší přípravy a přemýšlení. Naše čtyřčlenná rodina se musila často spokojit s párkem a bramborovou kaší, s knedlíky s vejci, s gulášovou polévkou - a tak podobně. Jenom o víkendu jsem vaření věnovala větší pozornost. Někdy s přípravou nedělního oběda pomohl  i manžel, to když se smažily řízky, anebo rybí filé s tatarkou. To  měl rád.

Přiznám se vám ale,  že pořádně jsem se naučila vařit až v důchodu.  Na vaření, jako na každou jinou pořádnou práci, člověk totiž potřebuje čas, klid a pohodu. Ta mi dřív chyběla, dnes jsem na tom líp. A navíc - mohu také občas nahlédnout do internetu a  odzkoušet si  nějaké nové kuchařské recepty. To  mě baví – i  když mé základní poznatky o vařeními jsou  stále ty, získané v mládí  od maminky, od které jsem,  přes svůj někdejší nezájem,  přece jen něco pochytila…

Nicméně – dívky a mladé paní, nad  současnými potencionálními nedostatky  vašeho  vaření nezoufejte,  nevěšte hlavu,  v důchodu určitě  všecko doženete… :-)