Něco o ztrátách a nálezech

Ztratila jsem již dost věcí, například přívěsek, zlatého pavoučka,  manželův dárek za syna. A také zlatý náramek, který mi sklouzl z ruky v zimě když jsem si potmě sundávala koženou rukavici. 

Spadl mi do sněhu, a i když jsem po něm ráno po rozednění pátrala, nenalezla jsem ho. No, co se dá dělat, možná má z něho radost někdo jiný... To mě nemrzí. A také jsem v Benátkách na kamenném zábradlí před mostem Rialto zapomněla brýle proti slunci, což byla  sice marginálie, ale tehdy na výletě  dost nepříjemná. 

Horší je, když mi někdo něco ukradne, to mě mrzí, protože to určitě nebyl  dobrý člověk. Stalo se mi to již třikrát s peněženkami na trhu, a jednou dokonce i na trhu Vánočním. Věřím ale, že žádnému zloději krádež štěstí nepřinese, zlo se totiž  ztrestá samo. Tomu také věřím...

Ztráta věcí je nepříjemná, člověk se s tím časem smíří, i když to někdy kupodivu skončí dobře...  Zapomněla jsem si kdysi například  v autobuse do Uh. Brodu zánovní deštník - a vzpomněla jsem si na něj až ve chvíli, když jsem tam asi po týdnu  jela  znovu, a ten můj ztracený deštník stále ležel  na stejném místě, nahoře v síťovém v prostoru pro zavazadla. To člověka opravdu  potěší. 

A co jsem kdy nalezla? Kromě nějaké té dvoukoruny nebo pětikoruny na ulici,  nikdy  nic... Jo, až na jednu zajímavou kuriozitu...  Jdu takhle po ulici v městě V...,   cosi se přede mnou na chodníku zaleskne, já se skloním - a víte co to bylo? Zlatý zub. Co s ním? Zajít s ním do Ztrát a nálezů? Na to už nebyl čas, pospíchala jsem na autobus. Je mi to  trochu žinantní, ale mám ho stále uložený doma, v  krabičce v horním šuplíku,  a někdy dumám komu asi patřil. A také  jak se na ten chodník dostal... Doufám, že ne při nějaké pouliční rvačce. Ale kdo ví?