Moje parádní svatební lodičky

Dnes máme plné obchody zboží, ale byly doby, kdy něco sehnat,  něco  hezkého, co jsme si toužebně přáli  - a konečně jsme to získali, byla  veliká radost - ale často i utrpení...

Vdávala jsem se  v šedesátých letech min.stol. a  vzpomínám, jak jsem úsilovně sháněla  bílé lodičky na vysokém podpatku, které jsem nutně potřebovala k mému svatebnímu kostýmku barvy holubičí šedi. Konečně jsem je objevila za výlohou  prodejny Bati na náměstí...  Byly fakt nádherné, ale neměli tam moje číslo, namísto trojek, měli  bohužel jenom dvojky...

Samozřejmě že jsem si je koupila, i když v nich byly moje nohy stísněné jako nožky čínské tanečnice ve stahovacích obinadlech... Jsem v nich zvěčněna na svatebních fotografiích, pořízených v atelieru zlínského fotografa pana Husičky... S uvadající kyticí bílých orchidejí a nuceně zářivým, i když poněkud posmutnělým úsměvem nevěsty, která se ještě vdávat nechtěla... 

No jo, v bílých, atlasových lodičkách jsem vydržela jen ten jediný den  svatby -  pak jsem je znovu zabalila do hedvábného papíru a uložila (i se svatebním závojem) zpátky do krabice. Občas jsem krabici otevřela a potěšila jsem se pohledem na ně - a zase ji zavřela. Dnes už nevím, kde je těm mým krásným, tuhým,  nepoddajným lodičkám na vysokém podpatku konec... Posloužily mi dobře - i když jen na ten  jediný svatební den. Zato naše manželství  kupodivu již přežilo i "diamantovou" svatbu." 

Hezké májové dny vám přeji. :-)