Ještě štěstí, že žijí pamětníci.. .

Nelíbí se mi, že se v dnešní  době překrucují dějiny. Nelíbí se mi srovnávání zásluh při  osvobozování   Prahy vojáků ROAs, vlasovců, s vojáky Rudé armády, případně s vojáky spojeneckých vojsk.

Všichni  víme,  že  přece 300 padlých vojáků ROA, vlasovců, nelze   srovnávat se 140 000 padlých vojáků Rudé armády v bojích za osvobození  naši vlasti  od německých okupantů. Zvláště, když vojsko  ROA generála Vlasova se rozhodlo bojovat proti Němcům v Praze až na poslední chvíli. A možná ze strachu, že padnou do ruského zajetí - a bude s nimi naloženo jako se zrádci, protože  před tím  tím bojovali s Němci bok po boku. Nebudu ale pokračovat, kdo nechce,  toho nepřesvědčím, ten bude  stále trvat  na svém. Na štěstí  ještě existují pamětníci, kteří  přinášejí pravdivé svědectví o této pohnuté době. Já patřím mezi ně. 

Pocházím z moravského Slovácka, z jedné vesnice u Kyjova. Tam  trvala přímá fronta, boje mezi Rusy a Němci,  v dubnu 1945  nejméně 14 dní. Byli  jsme schováni v krytu, ve sklepě u sousedů. Tam jsem také zažila děs, když  po pádu granátu začaly hořet naše domy, které byly nalepeny štíty jeden na druhý. Shořely čtyři domy vedle sebe, jen ten náš krajní tatínek zachránil. 

Také si vzpomínám  jak do sklepu, kde jsme se tísnily čtyři rodiny,  vstoupil první ruský voják s puškou na rameni a  ptal se, jestli tam není schovaný Germán. Plakali jsme radostí, že ten náš strach, a to  naše trápení, už brzy skonči.

V dědině za tu dobu dvou týdnů  padlo 48 ruských vojáků a bylo zabito 7 vesničanů. (Kolik padlo německých vojáků nevím). Jako sedmileté dítě jsem  cestou ze školy byla  svědkem exhumace těl ruských vojáků, které byly přechodně pochovány na školním  políčku. Ukládali je  do obyčejných dřevěných beden (rakví) a odváželi  do Brna. Na tu dlouhou řadu zčernalých lidských těl, těl mladých mužů,  byl otřesný pohled... 

Zlobí mě,  že se dnes, 75 let po válce, někteří snaží překrucovat dějiny. Že úmyslně berou zásluhy těm, kteří pro naši svobodu obětovali své životy. To, co se dělo později, po válce,  to je již jiná kapitola. Za to ti vojáci  východní, ani té západní fronty přece nenesou  žádnou vinu. (A snad ani vlasovci). Za to mohou ti, co tu hroznou válku rozpoutali.  Mrzí mě, že se někteří z nás stále snaží vynášet zásluhy jedněch a snižovat zásluhy těch druhých.Ti padlí vojáci si to nezaslouží - nezaslouží  si to ani jejich matky, které ve Druhé světové válce přišly o své syny... 

A také mě mrzí, že  tak činí nejvíc ti,  co tenkrát ještě nežili.