Jak se dřív ve školách trestalo

Jak mě již znáte, jsem starší ročník, nebo chcete-li „člověk dříve narozený“, neboli zkušenější, více pamatující. 

Ráda bych napsala i moudřejší, ale netroufám si, protože znám hodně lidí, kteří stářím  nezmoudřeli, ba dokonce se  s nimi  stal pravý opak. Jisté ale je, že starší člověk má víc  vzpomínek, tedy pokud mu je čas z mozkovny nevymazal…

Ale k věci. V obecné škole, kterou jsem co by dítko školou povinné ještě sama zažila,  tedy naši obecnou trojtřídní školu v N… na Kyjovsku, bylo ještě docela běžné, že učitelé (a učitelky)  používali při výuce (a výchově) žáků tělesné tresty. Ve výuce, zejména v češtině, tresty za chyby v pravopisných diktátech, v matematice za chyby v příkladech z matematiky – ve  sčítání, odčítání, násobení, dělení  a podobně. Na vyšším stupni tehdejší základní školy se již tolik tělesně netrestalo, tam chyby řešily  horšími známkami,  a v chování poznámkami do žákovské knížky.

 Já jsem naštěstí ukazovátkem na zadek nikdy nedostala, ale  ta rákoska za zapomenutou čárku nebo háček nad písmenem mě  minula málokdy.

A ve škole se tehdy trestalo za kdeco... Stačilo, aby  někdo na žáka požaloval, že na ulici nepozdravil staršího člověka, natrhal si pár  jahod  na školní zahradě, nebo nedejbože rozbil balonem  sousedovo okno. To mu pak hrozila i dvojka z chování. Prostě ve škole se tehdy nejen učilo, ale i vychovávalo…

Vzpomínám si na jednoho učitele, který s oblibou trestal neposlušné žáky tzv. „kulmováním uší“. To uchopil zlobivého žáka za ucho a tu jeho horní část mu  bolestivě sroloval. V té době již také existovaly žákovské knížky, do kterých se  zapisovaly nejen známky, ale posílaly se i různé vzkazy rodičům, hlavně poznámky za špatné chování. Ta sdělení byla tehdy velmi účinná,  rodiče i žáci je brali vážně, s respektem. S těmi poznámkami v žákovské knížce jsem  se později setkávala i při výchově vlastních dětí, zejména syna. Kdysi měl v žákovské knížce tuto poznámku: „ O přestávce neustále zastavuje vodu, aby voda netekla“. Tehdy jsem si nebyla jista, jestli synka za to pochválit anebo pokárat. Většinou ale byly ty poznámky příliš  "jednoznačné". Myslím si, že v těch dobách to měli žáci každopádně horší, kdežto rodiče a učitelé snadnější (než dnes).  Lidové přísloví „stromek se má ohýbat dokud  je  mladý“, tehdy platilo.

A  nakonec ještě  jedna příhoda o potrestání  žáka, kterou mi vyprávěla jedna moje známá. „Stalo se, že jedem z mých žáků, sedmáků, v hodině stále zlobil a vyrušoval, a nepřestal ani po mém několikerém napomenutí. Rozzlobilo mě to, šla jsem k němu a zatahala jsem ho (výchovně) za ucho. Ale co se nestalo? K mému zděšení to jeho nešťastné ucho začalo silně krvácet. Zavolala jsem si chlapce  do kabinetu že  mu uchu ošetřím, začala se mu za to omlouvat, ale on mě přerušil:  „Paní učitelko, to nebylo od vás. Jí jsem včera večer zlobil, táta mě zatahal  ucho, natrhl mi ho, a ono začalo krvácet.  A když jste  se ho dotkla vya, krev začala téct znovu. " 

Tož tak - i takové věci se stávají...