Veselé příhody ze školy.Trestalo se i v předmětech,ve kterých by to člověk rozhodně nečekal.Chodil jsem do obecné školy v Dačicích ještě v době,kdy žádné žákovské knížky nebyly..Náboženství nás učil příslušník nějakého řádu z Kostelního Vydří.Chodil v hnědé kutně s provazem kolem pasu.Řezal nás rákoskou přes dlaně. Pomůckou při vyučování byla učebnice " katechismus".V ní byly otázky a u nich odpovědi.Učitel nám zadával za domácí úkol jednotlivé otázky.Žáci na venkově měli i jiné povinnosti než jen učení (hnát husy k rybníčku,nasekat trávu králíkům nebo jet se sourozenci na procházku).Já jsem se také jednou nestačil připravit.Nezvládl jsem vyjmenovat složení nejsvětější trojice.Následoval trest.Musel jsem předpažit dlaněmi vzhůru a říkat : Bůh otec,Bůh syn,Bůh duch svatý.Bůh-buch rána rákoskou,otec-buch,Bůh-buch,syn-buch,Bůh duch svatý-třikrát buch.Již osmdesát let si tu svatou sestavu pamatuji.Makaričenko nevymyslel účinnější metodu výuky.Církev však ztratila jednoho věřícího.O deset let později.Brácha Honza měl tam též pana učitele Nováka.Jednou když něco neuměl,tak jej pan učitel chytil za ucho,mlátil mu hlavou o tabuli a říkal: Hanc fon Kesle,ty jeden berane,ty jeden zázraku,já ti to do té palice vtluču.A víte,že jsme se tím ani doma nepochlubili.

Máte pravdu, doma si postěžovat? Ani náhodou. A některé tresty byly fakt kruté. Kdysi musel jeden ze spolužáků natáhnout ruce a na ně mu položil pan učitel misku s vodou - a ta se nesměl a vylít. .Náboženství jsme také měli, učili jsme se nazpaměť z Bible úryvky ze žalmů, ale to mi celkem šlo, dodnes si je e pamatuji. Byli jsme evangelíci, katolické děti to měly přísnější. .Musili chodit povinně do kostela a ke zpovědi. Díky, pane Kesle, za zajímavé povídání. .

Na základce ve třetí třídě, konec sedmdesátých let, jsme měli takovou už postarší učitelku, která kvůli nekázni si dotyčného vytáhla a silou zatáhla za vlasy nad ušima nebo rvala za vlasy na temeni, bolelo to. A když to udělala v jedné hodině dvakrát (různým žákům), už se naštvala. Jednou jsem v téhle situaci řekl jednu větu sousedovi, ona se zrovna dívala a bylo to. Přišlo mi to obludně nespravedlivé - bylo to poprvé, co jsem v té hodině něco řekl, předmětem tahání jsem byl poprvé v životě a předtím jsem celou dobu normálně dával pozor, a usoudil jsem, a soudím dodnes, že se zachovala jako kráva. Napřed přece musím žáka upozornit jen slovně, a až potom může přijít něco jiného, ne? V těch dvou předchozích případech to tak udělala. Od té doby se mi představa tělesného trestání ve škole hnusí, i když ve výjimečných, od mého případu odlišných situacích, mi smysl dává.

Docela Vás, pane Jiří, chápu. Drobný , fyzický trest ano, ale takový, aby žákovi neublížil. Ale opravdu jen v krajním případě. Nikdy ale ne zloba, pomsta, nebo hysterie. Učitel si musí umět zjednat autoritu, ale svým férovým jednáním, ale nikdy ne zastrašováním nebo bitím. Díky za příspěvek.

Můj tatínek je bývalý učitel matematiky a pro pohlavky nešel nikdy daleko. Přestože byl velmi přísný, měl mezi žáky respekt ne kvůli pohlavkům, ale protože se choval stejně přísně vůči každému bez výjimek i vůči sobě samému a byl velmi důsledný. Nejen ve výuce, ale třeba i v držení daného slova. Proto na něj většina bývalých žáků vzpomíná v dobrém. Tvůj článek mi mnohé připomněl Mirko. Děkuji Ti a měj se krásně

Také děkuji za reakci, i za vzpomínku, na Vašeho otce, pne Honzo. zdravím.

A mám ještě příklad ze základky, kde jsme měli zajímavého učitele zeměpisu, který nám zakázal jej zdravit, pokud jej odpoledne, nebo ve dnech volna potkáme, což vysvětlil tím, že by nám musel na pozdrav odpovědět a vytrhávalo by jej to z jeho myšlenek, jimiž se zabývá. To nám připadalo legrační, ale jeho příkazu jsme vyhověli, neboť měl dost prostředků jak nám porušení toho příkazu mohl znepříjemnit.

A ten užíval fyzických trestů, drobných pohlavků, které ovšem rozdával zajímavým způsobem.

V učebně zeměpisu bylo 5 dlouhých řad lavic a on nás pravidelně přesazoval podle toho jaké nám v dané době vycházely ze zeměpisu známky. V první řadě seděli "jedničkáři" ve druhé "dvojkaři" a tak to pokračovalo až do páté řady, kde tedy naštěstí sedával málokdo.

Nicméně pokud nás zkoušel a někdo většinou ze třetí, čtvrté až té výjimečné páté řady lavic nevěděl odpověď na položenou otázku, tak pan učitel šel před první řadou lavic a pohlavkoval "jedničkáře" s tím, že mají spolužákům, kteří nejsou tak nadaní pomoci s pochopením látky a je jejich povinností se o spolužáky starat.

A to nás bavilo a tak mnohdy, když jsme byli na někoho z první řady naštvaní, tak jsme schválně dělali hloupé a nemuseli jsme se se spolužáky šťouchat a prát, neboť pan učitel si to s nimi vyřídil za nás

Zažil jsem skutečně účinné potrestání v druhém ročníku SŠ. Měl jsem již jistou 3. z chování (skutečně 3!), neb cestou z exkurze jsem mezi dvěma městskými nádražími sdělil spolužákům, že tady to mám nejblíž domů a z vlaku který tudy jezdil "krokem" jsem otevřel dveře a vyskočil. A přestože jel pomalu, pěkně jsem si natloukl. Odpoledne přišli za mnou spolužáci a říkali jak třídní řádil, a tak jsem poté raději chodil za školu když mi kamarádky ze zdrávky zajistili nějaká potvrzení od doktorů, které však třídní odhalil jako falešné a tak to tak dopadlo. Ale to nebyl hlavní trest.

Ten přišel o pár dnů později, kdy už bylo po konferenci a známky byly podle mého názoru jisté. V tom týdnu přišel za mnou spolužák, který ve druháku končil s tím, že bychom se mohli jet vykoupat a školu vynechat. Já to odmítl s tím, že problémů už mám dost a tak to ve škole vydržím. A to byla chyba. První dvě hodiny jsme měli mechaniku z které jsem měl sice také 3., ale to byla ještě známka dobrá jak se píše na vysvědčení tak i že řada jiných měla známky horší. A já seděl v lavici si jednou holkou a první hodinu kdy profesor opakoval, jsme prokecali. A druhou hodinu když přišel p. profesor tak najednou prohlásil, že jsou zde patrně žáci, kteří vědí vše a tak nějaké opakování je nebaví a on se namáhá zbytečně, když by jej mohl někdo nahradit a vyzval "Martinec, pojď k tabuli".

Tak jsem šel a říkal si o nic nejde, mám trojku a tak jsem u tabule začal předvádět kabaret. Jenže profesor přidával na intenzitě otázek, cosi si psal a když jsem něco opravdu nevěděl, tak se jeho otázky kolem toho točily a já se začínal potit. A vyvrcholilo to asi po polovině hodiny, kdy prohlásil. "Tak celá třída je mi svědkem, že si nezvládl látku Mechaniky z 2. ročníku, a já nechám svolat mimořádnou konferenci a tu trojku kterou jsem ti omylem dal změníme na nedostatečnou (5)". Zdrceně jsem se vrátil do lavice a následný den jsem se dověděl, že konference proběhla a já dostal skutečně tu nedostatečnou.

Naštěstí jsem na žádost mohl dělat reparát, díky němuž jsem si nějak moc neužil prázdnin, protože jsem se musel učit a znal jsem skutečně učebnici téměř zpaměti.

Když přišel den reparátu tak měla být první část písemná a druhá pak ústní.

Byly nám "reparátníkům" za přítomnosti ředitele a ještě nějakého profesora nadiktovány asi 3 slovní příklady. Začal jsem psát poměrně rychle, protože jsem vše měl za ty prázdniny nastudováno. Když jsem začínal psát druhý z těch třech příkladů přišel pan profesor ke mně, odstrčil mi ruku podíval se na papír a ač jsem druhý příklad ještě neměl hotov, zeptal se jak bych počítal ten třetí, což jsem mu promptně řekl a on mi sebral papír a řekl abych šel na chodbu. Tak jsem jej poslechl a nevěděl jsem co bude dál?

Pan profesor po chvíli vyšel za mnou na chodbu a povídá "Tak na část ústní už nemusíš čekat, můžeš jít domů reparát jsi udělal. Trojku už Ti zpátky dát nemohu takže to bude dostatečná (4.), A pamatuji si, že jsi tuhle lekci potřeboval."

A já odešel.

Toho pana profesora jsme měli až do maturity a vždy jsem se snažil, aby na mě viděl, že jeho slova pamatuji a přes rozdíl věku se z nás stali poměrně přátelé.

Až později jsem se dověděl, že se znal s mým otcem, což jsem nevěděl a tátu o celé věci informoval s tím, že by mě i kdybych udělal při reparátu nějakou drobnější chybu propadnout nenechal, ale že to od něho bylo něco, co jsem skutečně v tom věku potřeboval.

A přestože již dávno není mezi námi, tak si jej vážím a do konce svých dnů na tomto světě vážit budu.

Ne, že bych byl nějakým extra příznivcem tělesných trestů, ale dobře mířený a s rozvahou použitý štulec dokázal zlobivé dítko zkrotit desetkrát líp než sáhodlouhé přemlouvání k poslušnosti

Nejen ve škole, ale i doma byli na nás přísní - hlavně maminka. Občas jsme od ní dostaly se sestrou i vařečkou. Vždycky jen říkala - "na zadek ano, ale nikdy do hlavy...Aby nebyly hloupé"... (Ale ten učitel J.V.,, co nás stavěl ve třídě před rákoskou do fronty, byl opravdu zlomyslný.. Na něho ráda nevzpomínám. Díky, Honzo.

Já jsem jednou dostal poznámku "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR". Byl jsem na ni patřičně hrdý a naši doma taky. Šlo o to, že ve vitrínce byly vystavený nějaký ptákoviny vyrobený z papíru a já jsem škvírou prostrčil tužku a šťouchal, něco i povalil.

Díky za zastavení.. .

Jak? Chodil jsem do áčka, samí kluci. Protože už si s námi učitelé nevěděli rady, nechal náš třídní na schůzce rodičů a přátel školy odhlasovat, že nás může za přestupky tělesně trestat,

Ve třídě jsme měli jednoho šprta, který měl sešitek s abecedním seznamem žáků ve třídě. Každý přestupek pečlivě zaznamenával do deníčku.

Tehdy se ještě učilo v sobotu do oběda.

Po poslední hodině přišel třídní, převzal od šprta deníček a prohlásil

delikventi nástup. Shromáždili jsme se před biologickým kabinetem .

Zval nás do něj po jednom, pohledem se přesvědčil, kolik máme čárek vedle jména.

Museli jsme se ohnout přes stůl, on lískovým prutem provedl exekuci. . . . . .Doma jsem si ani já ani nikdo z ostatních postižených nestěžovali, dostali by jsme ještě přidáno. Taky to určitě bylo lepší řešení, než poznámka v žákovské, za to peklo to doma nestálo.. . . .Jinak na toho třídního učitele vzpomínám stále velmi rád. A karma

Díky, pane Marku, za komentář i za vzpomínku.

Já jsem tělesné tresty ve škole nezažila. Učitelé neměli rákosku, ale vím, že učitelka na matematiku tahala kluky za krátké vlasy kolem uší, pokud zlobili . Můj syn, on se zastával slabších kluků, neváhal se poprat a dokonce vstoupit i do diskuze s učitelkou, pokud si myslel, že některý žák nespravedlivě schytal špatnou známku. Takže se mi stalo, že učitelka se mi omlouvala, že mu dala pohlavek, protože on musí mít poslední slovo. Podivila jsem se, protože syn doma nic neřekl. Bál se táty, stěžovat si na učitelku by znamenalo doma další průšvih.

Díky, paní Ivano, za vzpomínku. Zdravím...