Jak dědeček hlídal Ťapku...

Kratičký,  pravdivý  příběh o upřímném  přátelství  venkovského  voříška ke starému pánovi,  jeho   přechodnému opatrovníkovi. 

Dědeček  si vždycky přál mít pejska, ale nebylo mu to bohužel dopřáno. Babička byla proti  a měla k tomu  pádné důvody. Dvorek byl malý, zahrádka, ani humno žádné, na dvorku bylo plno drůbeže - a pes by byl prý leda na zlobení… 

Její averze vůči psímu plemeni byla zásadní a z části odůvodnitelná. Kdysi dávno, to byli s dědečkem teprve krátce „vzítí,“  si pořídili štěňátko Punťu. Bylo to zjara a  na dvoře se mezi drůbeží batolilo i dvanáct malých káčátek. Po poledni se  oba  vydali na pole a když se k večeru vrátili,  doma bylo boží dopuštění. Všech dvanáct káčat leželo pěkně v řádce vedle sebe zardoušených  a  původce všeho, Punťa,  stál vedle a radostně vrtě ocáskem čekal na pochvalu… Nedočkal se ji,  musel  z domu - a navždy… A dědeček  se pak už mohl mazlit leda s králíky nebo s čuníkem…  

Stalo se jednou, že jejich mladí, dcera se zetěm, bydlící ve  vedlejší vesnici, měli odjet na dovolenou,  a  požádali dědu,  jestli by se  jim po  dobu jejich nepřítomnosti nepostaral o  jejich oříška Ťapku. Dědeček souhlasil a Ťapku si odvezl domů... Když po dvou týdnech dostal avízo že se mladí z dovolené vrátili, sedl na kolo a s těžkým srdcem se vydal do vedlejší dědiny i se psíkem Ťapkou.

Když tam přijel,  trochu si  s „mladými“  popovídal, něco pojedl,  popil  a vydal se na zpáteční cestu. Cesta vedla po rovině,  jen do kopce  kolem sklepů Na Chmelínku musil jít kousek pěšky, takže byl brzy doma.  Ale co  nevidí?  Ťapku, který vesele poskakuje - a  radostně vrtě ocáskem vítá ho u vrat.  Vzal si to, šibal, zkratkou přes pole,  přes vinohrady, přes Starů  horu,  přímo k chalupě.  Zatím co on klábosil s mladými, Ťapka se  vrátil tam  kde se mu zalíbilo, kde našel nové přátelství i nový domov.  A dědečkovi i slza ukápla…