Kratičký, pravdivý příběh o upřímném přátelství venkovského voříška ke starému pánovi, jeho přechodnému opatrovníkovi.
Dědeček si vždycky přál mít pejska, ale nebylo mu to bohužel dopřáno. Babička byla proti a měla k tomu pádné důvody. Dvorek byl malý, zahrádka, ani humno žádné, na dvorku bylo plno drůbeže - a pes by byl prý leda na zlobení…
Její averze vůči psímu plemeni byla zásadní a z části odůvodnitelná. Kdysi dávno, to byli s dědečkem teprve krátce „vzítí,“ si pořídili štěňátko Punťu. Bylo to zjara a na dvoře se mezi drůbeží batolilo i dvanáct malých káčátek. Po poledni se oba vydali na pole a když se k večeru vrátili, doma bylo boží dopuštění. Všech dvanáct káčat leželo pěkně v řádce vedle sebe zardoušených a původce všeho, Punťa, stál vedle a radostně vrtě ocáskem čekal na pochvalu… Nedočkal se ji, musel z domu - a navždy… A dědeček se pak už mohl mazlit leda s králíky nebo s čuníkem…
Stalo se jednou, že jejich mladí, dcera se zetěm, bydlící ve vedlejší vesnici, měli odjet na dovolenou, a požádali dědu, jestli by se jim po dobu jejich nepřítomnosti nepostaral o jejich oříška Ťapku. Dědeček souhlasil a Ťapku si odvezl domů... Když po dvou týdnech dostal avízo že se mladí z dovolené vrátili, sedl na kolo a s těžkým srdcem se vydal do vedlejší dědiny i se psíkem Ťapkou.
Když tam přijel, trochu si s „mladými“ popovídal, něco pojedl, popil a vydal se na zpáteční cestu. Cesta vedla po rovině, jen do kopce kolem sklepů Na Chmelínku musil jít kousek pěšky, takže byl brzy doma. Ale co nevidí? Ťapku, který vesele poskakuje - a radostně vrtě ocáskem vítá ho u vrat. Vzal si to, šibal, zkratkou přes pole, přes vinohrady, přes Starů horu, přímo k chalupě. Zatím co on klábosil s mladými, Ťapka se vrátil tam kde se mu zalíbilo, kde našel nové přátelství i nový domov. A dědečkovi i slza ukápla…
