Díky, pane W. Shakespeare (historie jedné lásky)

Byl konec srpna, končily prázdniny, děti se vracely z pionýrských táborů, lidé z dovolených, a jak už to tenkrát „chodilo,“ většinou z těch tuzemských, z různých chalup, a od babiček na venkově. 

Pracovala jsem tehdy ve  Filmových atelierech  a bydlila  v jednom z baťovských ženských  domovů, které  ve 30. letech minulého století nechal postavit pro své zaměstnance zlínský továrník Tomáš Baťa.

Nelíbilo se mi tam - mezi dvanácti dělnicemi, které pracovaly ve Svitu na  směny a měly úplně  jiné zájmy než jsem měla já. Dopoledne pracovaly u pásu, odpoledne klábosily  na pokoji,  a večer si obvykle společně vyrazily do některé zlínské restaurace na kávu.  A ty,  co měly odpolední směnu, po ránu dlouho vyspávaly, a nikdo je nesměl rušit. Jediná možnost nějakého kulturního vyžití byl pro mne koncert zlínské filharmonie v Domě umění, nějaké  představení  v Divadle pracujících, anebo jít do kina. Ta kina byla v blízkosti  internátů  dvě. Dole pod nimi bylo kino Svět, a druhé, Velké kino, tak o 200 metrů dál. To je známé i dnes, každoročně v červnu se v něm koná Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež. (V současné době je  jeho budova v rekonstrukci).

 A tenkrát na konci prázdnin,  28. srpna,  v něm  dávali anglický film Richard Třetí  s Lawrencem Olivierem v hlavní roli. Ten jsem si tenkrát  nemohla nechat ujít a na odpolední představení o páté se vypravila.

Koupila jsem se v pokladně vstupenku  a  postavila se do hloučku lidí, čekajících až se vchod  do biografu otevře. Z těch mladých lidí, co stáli poblíž, mě zaujali dva mladíci -  jeden  vysoký tmavovlasý, a  ten druhý  s brýlemi, blonďák vlnitými vlasy. Ten  u  mne vzbudil  větší  zájem, i když se rozhodně  nepodobal ideálu muže, jak jsem si jej tehdy vysnila. 

Pak konečně otevřeli vchod do kina, všichni se tam  nahrnuli, a kupodivu, zrovna jako v té staré  známé  písni „Jdu takhle do kina, právě to začíná , náhodou" - si  ten světlovlasý  mladík  sedl  zrovna vedle mne... Pokukoval po mně, až v jakési velmi dramatické scéně filmu  se  odvážil položit svoji ruku na  mojí, položenou na opěradle. Po skončení filmu se s kamarádem rychle rozloučil  a  před kinem mě požádal, jestli mě může doprovodit. Odmítla jsem  - s tím, že to nemám daleko, ale nenechal se odbýt. A tak jsme spolu prošli asi těch dvě stě metrů k internátu – a při tom mi povídal, že hodně čte – a  zrovna  prý  Balzacovu Sestřenici Bětu. A také mi pověděl,  že je elektro konstruktér - a pracuje v ZPS, a že se chystá studovat  na vysoké škole VUT. Domluvili jsme se, že se mnou příští čtvrtek  navštíví houslový koncert v Domě umění – a přiznám se, že tím svým  zájmem o vážnou hudbu si mě tak trochu  získal. Pak jsme spolu chodili kina, ale jen odpoledne na pátou,  protože  kdysi mě při jednom večerním návratu z kina obtěžoval jakýsi obejda,  jeden z těch, co se neustále potulovali kolem dívčích internátů..

A co bylo dál? Byla jsem zvyklá jezdit každou sobotu domů k rodičům (tři a půl hodiny cesty vlakem), vytýkal mi, že jsem stále o víkendech mimo Zlín, až jsem mu jednou  jen tak z legrace řekla, že když se mu to nelíbí, ať jede klidně se mnou k nám domů. Když mě ale příští sobotu čekal „vyfešákovaný“ na otrokovickém nádraží, byla jsem překvapena - že to vzal  vážně. Opravdu  jsem to nečekala. A hned ve vlaku jsem měla  ostudu, za nepotvrzenou průkazku  mi dal průvodčí pokutu 50 Kč,  já u sebe neměla ani groš - a on ji za mne zaplatil.

A jak to pokračovalo? Rodičům se můj přítel okamžitě zalíbil, zejména mamince, a  otec na něm ocenil, že se dovedl postavit k práci, hned  jim například opravil všechny vadné elektrospotřebiče…

No jo… A jak už se to mezi mladými lidmi stávalo – a stává, po sedmi měsících jsme měli svatbu, a to zrovna dvakrát - jednu s obřadem ve Zlíně, a  tu druhou, už bez obřadu, ale zato veselejší,  u nás na  chalupě v N…  

Později to ale nebylo pro nás snadné. V říjnu   toho roku  se mi  narodil syn a manžel začal studovat na fakultě elektro VUT v Bratislavě, kde přes týden bydlel na kolejích. Strojírenský závod, ve kterém před tím pracoval, mu začal vyplácet 640 Kčs měsíčně s tím, že se tam po dokončení studia vrátí.  Jo... Ale než po pěti a  půl roce dostudoval - a odpromoval,  narodila se nám ještě i holčička.  Byt jsme neměli, bydleli jsme  v jednom pokojíčku  u  manželových rodičů. On byl přes týden v Bratislavě a já jsem tehdy jako  živitelka rodiny „válčila“ doma  s malým dítětem. Dojížděla jsem brzy ráno do práce, a zároveň  ho budila a vodila  do jeslí, a později do mateřské školy. A když se nám po třech letech narodila dcerka odmítla jsem kvůli špatným zkušenostem s jeslemi dojíždět do zaměstnání a zůstala  s ní dva  a půl roku raději doma - i  když jsem dost živořila.  S manželovým stipendiem jsem pobírala pouze  1530 Kčs - ale  zvládli jsme to… Ó, jaká to byla úleva, když manžel konečně dostudoval a začal vydělávat  1730 Kčs měsíčně, později -  s těmi mými dvanácti stovkami to bylo úplné bohatství.

Takže –  takových, anebo  hodně podobných osudů mladých manželství. bylo tenkrát  mnoho. Zajímavé na tom je snad jen to,  že přes všechny potíže, které jsme museli překonat, nikdy  nás nenapadla myšlenka na rozvod, i  když k tomu bylo důvodů dost. Už jen  kvůli samostatnému bydlení, které  jsme získali až po jedenácti letech manželství... 

Manžel řádně dostudoval VUT v Bratislavě, já jsem po celou dobu pracovala - i když jsem byla nucena  po mateřské  dovolené vystřídat z nedostatku příležitostí, několik zaměstnání,  ale bylo to vždy v oboru. Obě naše děti vystudovaly a založily rodiny. Syn pracuje jako projektant ve stejném závodě jako pracoval manžel, dcera zdědila geny po mně,  maluje a fotografuje, ale neživí se tím jako já, je to jen její koníček.  Máme pět  vnuků, většina z nich vystudovala VŠ  technické obory,  jeden UTB ve Zlíně, a také máme již  tři pravnoučátka, která jsou naším potěšením. S manželem jsme již oslavili "zlatou svatbu" a doufám, že se dožijeme ve zdraví i  té další.

A zrovna dnešní  den, 28 .srpen 2018,  je dnem  našeho seznámení… Zrovna tohoto dne před léty promítali  ve  zlínském Velkém kině anglický  film se slavným hercem  Lawrencem Olivierem,  Richard Třetí. Byla to tehdy  náhoda, anebo osud, že jsme se na něj odpoledne  oba  vypravili?  A  měli  sedadla zrovna vedle sebe? Nevím… Jsem ale ráda,  že jsme ta dlouhá léta  společného života  ve zdraví a  bez úhony zvládli,  a že nám to tak dlouho vydrželo. 

Ale i Vám, slavný anglický  dramatiku,  Wiliame Shakespeare,  patří můj  dík.Nebýt Vašeho dramatu Richard Třetí, asi by k našemu osudovému  setkání  nikdy nedošlo.