Byl konec srpna, končily prázdniny, děti se vracely z pionýrských táborů, lidé z dovolených, a jak už to tenkrát „chodilo,“ většinou z těch tuzemských, z různých chalup, a od babiček na venkově.
Pracovala jsem tehdy ve Filmových atelierech a bydlila v jednom z baťovských ženských domovů, které ve 30. letech minulého století nechal postavit pro své zaměstnance zlínský továrník Tomáš Baťa.
Nelíbilo se mi tam - mezi dvanácti dělnicemi, které pracovaly ve Svitu na směny a měly úplně jiné zájmy než jsem měla já. Dopoledne pracovaly u pásu, odpoledne klábosily na pokoji, a večer si obvykle společně vyrazily do některé zlínské restaurace na kávu. A ty, co měly odpolední směnu, po ránu dlouho vyspávaly, a nikdo je nesměl rušit. Jediná možnost nějakého kulturního vyžití byl pro mne koncert zlínské filharmonie v Domě umění, nějaké představení v Divadle pracujících, anebo jít do kina. Ta kina byla v blízkosti internátů dvě. Dole pod nimi bylo kino Svět, a druhé, Velké kino, tak o 200 metrů dál. To je známé i dnes, každoročně v červnu se v něm koná Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež. (V současné době je jeho budova v rekonstrukci).
A tenkrát na konci prázdnin, 28. srpna, v něm dávali anglický film Richard Třetí s Lawrencem Olivierem v hlavní roli. Ten jsem si tenkrát nemohla nechat ujít a na odpolední představení o páté se vypravila.
Koupila jsem se v pokladně vstupenku a postavila se do hloučku lidí, čekajících až se vchod do biografu otevře. Z těch mladých lidí, co stáli poblíž, mě zaujali dva mladíci - jeden vysoký tmavovlasý, a ten druhý s brýlemi, blonďák vlnitými vlasy. Ten u mne vzbudil větší zájem, i když se rozhodně nepodobal ideálu muže, jak jsem si jej tehdy vysnila.
Pak konečně otevřeli vchod do kina, všichni se tam nahrnuli, a kupodivu, zrovna jako v té staré známé písni „Jdu takhle do kina, právě to začíná , náhodou" - si ten světlovlasý mladík sedl zrovna vedle mne... Pokukoval po mně, až v jakési velmi dramatické scéně filmu se odvážil položit svoji ruku na mojí, položenou na opěradle. Po skončení filmu se s kamarádem rychle rozloučil a před kinem mě požádal, jestli mě může doprovodit. Odmítla jsem - s tím, že to nemám daleko, ale nenechal se odbýt. A tak jsme spolu prošli asi těch dvě stě metrů k internátu – a při tom mi povídal, že hodně čte – a zrovna prý Balzacovu Sestřenici Bětu. A také mi pověděl, že je elektro konstruktér - a pracuje v ZPS, a že se chystá studovat na vysoké škole VUT. Domluvili jsme se, že se mnou příští čtvrtek navštíví houslový koncert v Domě umění – a přiznám se, že tím svým zájmem o vážnou hudbu si mě tak trochu získal. Pak jsme spolu chodili kina, ale jen odpoledne na pátou, protože kdysi mě při jednom večerním návratu z kina obtěžoval jakýsi obejda, jeden z těch, co se neustále potulovali kolem dívčích internátů..
A co bylo dál? Byla jsem zvyklá jezdit každou sobotu domů k rodičům (tři a půl hodiny cesty vlakem), vytýkal mi, že jsem stále o víkendech mimo Zlín, až jsem mu jednou jen tak z legrace řekla, že když se mu to nelíbí, ať jede klidně se mnou k nám domů. Když mě ale příští sobotu čekal „vyfešákovaný“ na otrokovickém nádraží, byla jsem překvapena - že to vzal vážně. Opravdu jsem to nečekala. A hned ve vlaku jsem měla ostudu, za nepotvrzenou průkazku mi dal průvodčí pokutu 50 Kč, já u sebe neměla ani groš - a on ji za mne zaplatil.
A jak to pokračovalo? Rodičům se můj přítel okamžitě zalíbil, zejména mamince, a otec na něm ocenil, že se dovedl postavit k práci, hned jim například opravil všechny vadné elektrospotřebiče…
No jo… A jak už se to mezi mladými lidmi stávalo – a stává, po sedmi měsících jsme měli svatbu, a to zrovna dvakrát - jednu s obřadem ve Zlíně, a tu druhou, už bez obřadu, ale zato veselejší, u nás na chalupě v N…
Později to ale nebylo pro nás snadné. V říjnu toho roku se mi narodil syn a manžel začal studovat na fakultě elektro VUT v Bratislavě, kde přes týden bydlel na kolejích. Strojírenský závod, ve kterém před tím pracoval, mu začal vyplácet 640 Kčs měsíčně s tím, že se tam po dokončení studia vrátí. Jo... Ale než po pěti a půl roce dostudoval - a odpromoval, narodila se nám ještě i holčička. Byt jsme neměli, bydleli jsme v jednom pokojíčku u manželových rodičů. On byl přes týden v Bratislavě a já jsem tehdy jako živitelka rodiny „válčila“ doma s malým dítětem. Dojížděla jsem brzy ráno do práce, a zároveň ho budila a vodila do jeslí, a později do mateřské školy. A když se nám po třech letech narodila dcerka odmítla jsem kvůli špatným zkušenostem s jeslemi dojíždět do zaměstnání a zůstala s ní dva a půl roku raději doma - i když jsem dost živořila. S manželovým stipendiem jsem pobírala pouze 1530 Kčs - ale zvládli jsme to… Ó, jaká to byla úleva, když manžel konečně dostudoval a začal vydělávat 1730 Kčs měsíčně, později - s těmi mými dvanácti stovkami to bylo úplné bohatství.
Takže – takových, anebo hodně podobných osudů mladých manželství. bylo tenkrát mnoho. Zajímavé na tom je snad jen to, že přes všechny potíže, které jsme museli překonat, nikdy nás nenapadla myšlenka na rozvod, i když k tomu bylo důvodů dost. Už jen kvůli samostatnému bydlení, které jsme získali až po jedenácti letech manželství...
Manžel řádně dostudoval VUT v Bratislavě, já jsem po celou dobu pracovala - i když jsem byla nucena po mateřské dovolené vystřídat z nedostatku příležitostí, několik zaměstnání, ale bylo to vždy v oboru. Obě naše děti vystudovaly a založily rodiny. Syn pracuje jako projektant ve stejném závodě jako pracoval manžel, dcera zdědila geny po mně, maluje a fotografuje, ale neživí se tím jako já, je to jen její koníček. Máme pět vnuků, většina z nich vystudovala VŠ technické obory, jeden UTB ve Zlíně, a také máme již tři pravnoučátka, která jsou naším potěšením. S manželem jsme již oslavili "zlatou svatbu" a doufám, že se dožijeme ve zdraví i té další.
A zrovna dnešní den, 28 .srpen 2018, je dnem našeho seznámení… Zrovna tohoto dne před léty promítali ve zlínském Velkém kině anglický film se slavným hercem Lawrencem Olivierem, Richard Třetí. Byla to tehdy náhoda, anebo osud, že jsme se na něj odpoledne oba vypravili? A měli sedadla zrovna vedle sebe? Nevím… Jsem ale ráda, že jsme ta dlouhá léta společného života ve zdraví a bez úhony zvládli, a že nám to tak dlouho vydrželo.
Ale i Vám, slavný anglický dramatiku, Wiliame Shakespeare, patří můj dík.Nebýt Vašeho dramatu Richard Třetí, asi by k našemu osudovému setkání nikdy nedošlo.
