Čí sú hody? Naše...

„Na svatého Martina kouřívá se z komína.“  A to již pořádně… Ten Svatý Martin, 11. listopadu, by měl totiž, podle lidové pranostiky, přijet na "bílém koni.“  Nevím jak tomu bude letos,  dřív tomu tak asi bývalo. 

Jinak by totiž nenakreslil malíř Mikoláš Aleš (1852 -1913), ve svém Špalíčku národních písní a říkadel  nádhernou perokresbu s názvem „Přišel k nám bílý kůň, zaleh nám celý dvůr.“ A ten jeho selský valach stojí na dvoře zapřažený do saní,  kolem jsou zasněžené ploty - a stromy s posedávajícími  vránami... A jak pozoruji, letos se  v našem  kraji žádné vrány, ani jejich průzkumnice, zatím  nevyskytují… Ale co není dnes, může být zítra, kdo ví? 

K svátku svatého Martina se váží martinské hody, které  se konají  vždy v  tuto dobu, kdy po skončení polních prací, po sklizni všech zemědělských plodin, brambor, řepy, cibule česneku, kukuřice i vína je vše uloženo tam, kam patří. Česnek a cibule v loudničkách, povázaná kukuřice visí na hambalkách, brambory a řepa jsou  ve sklepě, červené i bílé víno kvasí v sudech - a v bečkách kvasí i trnky připravené na pálení...  A pracovitý zemědělec, potažmo i zahrádkář, mají konečně nárok na pohodu  a odpočinek po celoroční poctivé práci.   

K  jedenáctému listopadu, ke svátku katolického světce Svatého Martina, který se proslavil  svou soucitností -  daroval prý svůj plášť chuďasovi, se  v mnoha jihomoravských  vesnicích slaví martinské hody.  Na tento největší svátek v roce  se v dřívějších dobách, (a snad i dnes), celá dědina pečlivě připravovala. Každý její obyvatel si musel dát svůj barák do pořádku -  uklidit  uvnitř i venku, obílit  stavení vápnem,  modrou ultramarínovou  hlinkou  nalíčit obrovnávky, červenou hlinkou natřít řádky cihel pod nimi, nachystat a připravit na tu „hodovou  slávu“ i všechno ostatní... Postarat se o víno, aby bylo to martinské  už  řádně vykvašené a mohlo se  koštovat, aby se vykrmené husy (nebo kačeny) do zlatova upečené  mohly  se zelím,  knedlíkem a vychlazeným pivem  podávat na hodový stůl. A nesměly chybět ani výborné tvarohové koláče s rozinkami  a nějaké to cukroví… Já jsem se vždycky těšila na trubičky z lístkového těsta plněné bílkovým sněhem, kterým jsme říkali šmetrdóly.

S  krmením těch kačen, nebo husí, to bývalo  ale  drastické.  To měly hospodyně takovou stoličku, opatřenou  dřevěným sedátkem  s korýtkem, do něho položily to nešťastné dvounohé stvoření, sedly si  na to korýtko, popadly milou kačku nebo husu  za krk, rozevřely ji zobák, vsunuly do něj plechové krmítko s otvorem  a pak  do něj  kovovým šťouchadlem soukaly kukuřičná zrna. Opravdu nic pěkného na pohled - zejména pro ochránce zvířat... Ani já jsem se na to dívat nemohla -  i když musím přiznat,  že  při konzumaci usmažených husích  jatýrek, nebo  do zlatova  upečených kačeních stehýnek, mi to až tak nevadilo…  K té kačce, nebo huse, se zapíjelo dobře vychlazené pivo, a pak se koštovalo martinské víno, čerstvě přinesené v demižónku ze sklepa…

A  těsně  před hody  bylo všude  rušno. Maminky vytahovaly z  truhlic a kostnů nádherné  kroje s bělostnými, naškrobenými rukávci,  aby do nich mohly po ránu nastrojit mládež a drobotinu. Stárci  a stárky - dva šikovní chlapci a dvě dívky v krojích, kteří  byli dopředu vybráni, se stali symbolem hodů… Ti, spolu s muzikou, chodili v sobotu dopoledne s karafou  vína po domech, a zvali občany  na taneční hodovou zábavu. Tu   zpravidla  pořádal  sbor dobrovolných hasičů  nebo fotbalisté.  V sobotu večer  byla muzika pro svobodné, v neděli pro ženáče. Nedělní dopoledne patřilo také bohoslužbám, a to jak v katolickém, tak i v evangelickém kostele.

Tak to bývalo za mých  mladých let  v mé rodné vesnici Násedlovicích a Kyjovsku,  a tak je tomu i dnes, a nejen tam, ale i v některých jiných slováckých  dědinách. A je to dobře, staré tradice se mají udržovat. 

Ať se  tedy  letošní martinské hody - a vše, co k nim patří, vydaří…  A ať   ten „bílý  kůň“ ještě na chvíli počká, aby se ty pěkné  děvčice  v  krojích nemusely balit do rukavic a vlňáčků...  A  aby ani muzikantům nenapadal sníh do trubek a heligónů, aby mohli o hodech všem hodovníkům  pěkně  od podlahy zahrát.

Ať  žijí martinské hody - a čí že sú? No přece naše!