„Na svatého Martina kouřívá se z komína.“ A to již pořádně… Ten Svatý Martin, 11. listopadu, by měl totiž, podle lidové pranostiky, přijet na "bílém koni.“ Nevím jak tomu bude letos, dřív tomu tak asi bývalo.
Jinak by totiž nenakreslil malíř Mikoláš Aleš (1852 -1913), ve svém Špalíčku národních písní a říkadel nádhernou perokresbu s názvem „Přišel k nám bílý kůň, zaleh nám celý dvůr.“ A ten jeho selský valach stojí na dvoře zapřažený do saní, kolem jsou zasněžené ploty - a stromy s posedávajícími vránami... A jak pozoruji, letos se v našem kraji žádné vrány, ani jejich průzkumnice, zatím nevyskytují… Ale co není dnes, může být zítra, kdo ví?
K svátku svatého Martina se váží martinské hody, které se konají vždy v tuto dobu, kdy po skončení polních prací, po sklizni všech zemědělských plodin, brambor, řepy, cibule česneku, kukuřice i vína je vše uloženo tam, kam patří. Česnek a cibule v loudničkách, povázaná kukuřice visí na hambalkách, brambory a řepa jsou ve sklepě, červené i bílé víno kvasí v sudech - a v bečkách kvasí i trnky připravené na pálení... A pracovitý zemědělec, potažmo i zahrádkář, mají konečně nárok na pohodu a odpočinek po celoroční poctivé práci.
K jedenáctému listopadu, ke svátku katolického světce Svatého Martina, který se proslavil svou soucitností - daroval prý svůj plášť chuďasovi, se v mnoha jihomoravských vesnicích slaví martinské hody. Na tento největší svátek v roce se v dřívějších dobách, (a snad i dnes), celá dědina pečlivě připravovala. Každý její obyvatel si musel dát svůj barák do pořádku - uklidit uvnitř i venku, obílit stavení vápnem, modrou ultramarínovou hlinkou nalíčit obrovnávky, červenou hlinkou natřít řádky cihel pod nimi, nachystat a připravit na tu „hodovou slávu“ i všechno ostatní... Postarat se o víno, aby bylo to martinské už řádně vykvašené a mohlo se koštovat, aby se vykrmené husy (nebo kačeny) do zlatova upečené mohly se zelím, knedlíkem a vychlazeným pivem podávat na hodový stůl. A nesměly chybět ani výborné tvarohové koláče s rozinkami a nějaké to cukroví… Já jsem se vždycky těšila na trubičky z lístkového těsta plněné bílkovým sněhem, kterým jsme říkali šmetrdóly.
S krmením těch kačen, nebo husí, to bývalo ale drastické. To měly hospodyně takovou stoličku, opatřenou dřevěným sedátkem s korýtkem, do něho položily to nešťastné dvounohé stvoření, sedly si na to korýtko, popadly milou kačku nebo husu za krk, rozevřely ji zobák, vsunuly do něj plechové krmítko s otvorem a pak do něj kovovým šťouchadlem soukaly kukuřičná zrna. Opravdu nic pěkného na pohled - zejména pro ochránce zvířat... Ani já jsem se na to dívat nemohla - i když musím přiznat, že při konzumaci usmažených husích jatýrek, nebo do zlatova upečených kačeních stehýnek, mi to až tak nevadilo… K té kačce, nebo huse, se zapíjelo dobře vychlazené pivo, a pak se koštovalo martinské víno, čerstvě přinesené v demižónku ze sklepa…
A těsně před hody bylo všude rušno. Maminky vytahovaly z truhlic a kostnů nádherné kroje s bělostnými, naškrobenými rukávci, aby do nich mohly po ránu nastrojit mládež a drobotinu. Stárci a stárky - dva šikovní chlapci a dvě dívky v krojích, kteří byli dopředu vybráni, se stali symbolem hodů… Ti, spolu s muzikou, chodili v sobotu dopoledne s karafou vína po domech, a zvali občany na taneční hodovou zábavu. Tu zpravidla pořádal sbor dobrovolných hasičů nebo fotbalisté. V sobotu večer byla muzika pro svobodné, v neděli pro ženáče. Nedělní dopoledne patřilo také bohoslužbám, a to jak v katolickém, tak i v evangelickém kostele.
Tak to bývalo za mých mladých let v mé rodné vesnici Násedlovicích a Kyjovsku, a tak je tomu i dnes, a nejen tam, ale i v některých jiných slováckých dědinách. A je to dobře, staré tradice se mají udržovat.
Ať se tedy letošní martinské hody - a vše, co k nim patří, vydaří… A ať ten „bílý kůň“ ještě na chvíli počká, aby se ty pěkné děvčice v krojích nemusely balit do rukavic a vlňáčků... A aby ani muzikantům nenapadal sníh do trubek a heligónů, aby mohli o hodech všem hodovníkům pěkně od podlahy zahrát.
Ať žijí martinské hody - a čí že sú? No přece naše!
