Chcete se podívat na pěkné ženské?

Možná se vám bude zdát tato příhoda poněkud směšná, stala se totiž nejmíň před 35 lety, v období  tak zvané totality.  Manžel, technik - konstruktér, zaměstnaný v jednom strojírenském závodě vyvážejícího stroje  do zahraničí,  se tam při jejich zavádění, nebo  servisu, také občas podíval. Tehdy to byla  veliká  vzácnost, a proto bylo zvykem přivézt  odtud spolupracovníkům  nějakou pozornost,  nebo nějakou tu pikanterii u nás tehdy nedostupnou. Prostě bez toho balíčku kávy,  flašky „chodícího Jeníka,“ či hambatého Plejboje, před celníky důmyslně ukrytého na dně kufru, by byl návrat z tehdejší  kapitalistické ciziny  nemyslitelný…

Kdysi, na konci léta,  se  vrátil z kratší služební cesty a jako obvykle nás všechny podělil. Děti hračkou, čokoládou a žvýkačkami, mne levnou blůzkou za uspořené diety. Pro spolupracovníky přivezl  i takovou malou, nepatrnou věcičku, kterou i přede mnou zatajil. Neodnesl ji hned do práce a nechal ji doma. Měli jsme totiž jet o víkendu  ke staříčkům na vesnici  a on  chtěl dědu trochu vyvést z rovnováhy. Povedlo se mu to...  Dědečkovi málem zaskočilo,  něco podobného  prý ještě v životě neviděl.  Byla to malá prohlížečka v podobě televizorku s dvanácti obrázky. Na každém z nich pózovala   do půl těla odhalená děva,  přizdobena pouze masivním náhrdelníkem.  Mně se to hned  nelíbilo  a kategoricky jsem prohlásila, že ta věc musí okamžitě z domu.  „Co kdyby ji  nedejbože objevily děti?  Dcerka je sice ještě malá, ale kluk už půjde po prázdninách do školy.“  Manžel moje důvody uznal a slíbil, že ji co nejdřív odnese.  Ale znáte to, sliby - chyby...

  Nastalo září a náš syn se stal prvňáčkem. Začaly také třídní schůzky a hned té první se zúčastnil můj muž. Na jejím konci ho  třídní prvňáčků,  starší paní učitelka, požádala, aby se na chvíli zdržel, že pro něj něco má. A jen co zaklaply dveře za posledním z rodičů, podala mu malý balíček: „Přišel za mnou o přestávce váš synek se slovy  „paní učitelko, chcete se podívat na pěkný ženský?  Příště mu, tatínku,  takové věci nedávejte, co kdyby je ukázal deváťákům?“ Manžel byl z toho celý pryč,  prý ani neví, na co se tenkrát vymluvil. Dotyčná pikantní televizka pak zmizela z domu  a já ji už víckrát neviděla.

  Dnes je ovšem jiná doba, stačí jen zmáčknout tlačítko a na televizní obrazovce se objeví  věci... Nejen nahaté ženské, ale i rvačky,  mordy a jejich následky  - a všechno pěkně barvitě, a zblízka.  A co teprve počítačové hry, internet - a vrchol všeho,  bulvární tisk…  A nikdo se tomu nediví. Lidem se to prý líbí a basta.  Dnes máme (naštěstí)  docela  jiné starosti... :-(