Ach, ty známky...

  Zrovna tak jako dnešní školáci, i my jsme  kdysi očekávali konec ledna s napětím. Tento měsíc pro nás vždycky znamenal stresové období plné zkoušení, písemek, učitelského napomínání a vyhrůžek. 

Končilo to posledním lednovým dnem, kdy nám třídní učitelé rozdávali pololetní vysvědčení. Chvály se z nás dočkal málokdo, spíš napomenutí - protože „vždy je, žáku, co zlepšovat, napravovat – doufáme, že si tu hranatou známku z matematiky do konce roku napravíš…“, pravili  páni  učitelé, a známky  nám zaokrouhlovali směrem dolů.

Tehdy nám v obecných, a později základních školách, hned po rozdáni  vysvědčení vypukly pololetní prázdniny, na které jsme se samozřejmě těšili.  A když napadl  sníh, na sáňkování, lyžování a jiné zimní sporty, užívali jsme si jich vrchovatě…  Po jejich skončení, vymrzlí a vydovádění  jsme zase docela rádi usedli do vyhřátých školních lavic…

Někdy bývalo pololetní vysvědčení  bohužel i příčinou různých dětských traumat, ale málokdy docházelo k takovým krajnostem, o jakých  se z různých médií dovídáme dnes. Útěky z domova, dětské sebepoškozování, někdy i sebevraždy…  A důvod? Nepřiměřené nároky rodičů, někdy i učitelů.. .

Vzpomínám si na jednu spolužačku ze základní školy,  milé, světlovlasé děvčátko,  trochu pomalejší v učení… Její otec,  v obci vážený řemeslník,  byl velmi přísný. O svých třech dětech předem rozhodl: Nejstarší dcera  se vyučí kuchařkou,  prostřední  bude učitelkou, nejmladší syn se vyučí řemeslu, dostane chalupu a  bude hospodařit.   Vše mu vycházelo, až na tu prostřední dceru. Školní vysvědčení ji vždycky  kazilo hejno vachrlatých trojek.

Jednou, a bylo to asi v sedmé třídě, odnášela si domů o pololetí podobně „vyzdobené“ školní lejstro. Po prázdninách ho pak celá pobledlá přinesla podepsané rodiči zpátky  do školy. A hrůza,  její vysvědčení bylo do poloviny polité inkoustem, a ona tvrdila, že se jí na ně doma převrhla  celá  lahvička… (Tehdy ještě nebyly propisky). Třídní lamentoval nad její neopatrností a vzal je do sborovny. Po  podrobném  detektivním prozkoumání se bohužel přišlo na to, že  několik trojek bylo vyškrabáno, nahrazeno dvojkami -  a pak to celé „zaretušováno“ rozlitým  inkoustem.

Provinilá žákyně  byla předvolána „na koberec“ do ředitelny a celá třída trnula co bude dál. Ale kupodivu – dobře to dopadlo… Ředitel školy,  i třídní učitel,  se zachovali  nad očekávání moudře. Po pohovoru s ní jí nenavrhli zhoršenou známku z chování, ale zavolali si do školy jejího otce… O čem s ním hovořili se nikdo nedozvěděl,  ale zřejmě si to vzal k srdci,  protože -   i když se později známky na vysvědčení jeho dcerky   příliš nelišily,  nic podobného se již neopakovalo...

Naše spolužačka  se později vyučila v oboru (s maturitou) který ji bavil, provdala se, dnes  je již  babičkou, žije spokojený život. Oba její sourozenci splnili otcovo přání, nejstarší dcera je kuchařkou,  syn  se vyučil elektrikářem a  hospodaří na chalupě.  Jejich zmoudřelý, přísný  otec, již dávno odpočívá  na venkovském hřbitůvku. A život  jde dál...

A proto rada:  Vážení rodiče a učitelé, nepřehánějte to s těmi známkami, ani s tresty za ně, netraumatizujte děti…  Přísnost ano, ta musí být, stromky se mají ohýbat zamlada - ale s mírou...  Jenom tolik, aby se nezlomily…