Zrovna tak jako dnešní školáci, i my jsme kdysi očekávali konec ledna s napětím. Tento měsíc pro nás vždycky znamenal stresové období plné zkoušení, písemek, učitelského napomínání a vyhrůžek.
Končilo to posledním lednovým dnem, kdy nám třídní učitelé rozdávali pololetní vysvědčení. Chvály se z nás dočkal málokdo, spíš napomenutí - protože „vždy je, žáku, co zlepšovat, napravovat – doufáme, že si tu hranatou známku z matematiky do konce roku napravíš…“, pravili páni učitelé, a známky nám zaokrouhlovali směrem dolů.
Tehdy nám v obecných, a později základních školách, hned po rozdáni vysvědčení vypukly pololetní prázdniny, na které jsme se samozřejmě těšili. A když napadl sníh, na sáňkování, lyžování a jiné zimní sporty, užívali jsme si jich vrchovatě… Po jejich skončení, vymrzlí a vydovádění jsme zase docela rádi usedli do vyhřátých školních lavic…
Někdy bývalo pololetní vysvědčení bohužel i příčinou různých dětských traumat, ale málokdy docházelo k takovým krajnostem, o jakých se z různých médií dovídáme dnes. Útěky z domova, dětské sebepoškozování, někdy i sebevraždy… A důvod? Nepřiměřené nároky rodičů, někdy i učitelů.. .
Vzpomínám si na jednu spolužačku ze základní školy, milé, světlovlasé děvčátko, trochu pomalejší v učení… Její otec, v obci vážený řemeslník, byl velmi přísný. O svých třech dětech předem rozhodl: Nejstarší dcera se vyučí kuchařkou, prostřední bude učitelkou, nejmladší syn se vyučí řemeslu, dostane chalupu a bude hospodařit. Vše mu vycházelo, až na tu prostřední dceru. Školní vysvědčení ji vždycky kazilo hejno vachrlatých trojek.
Jednou, a bylo to asi v sedmé třídě, odnášela si domů o pololetí podobně „vyzdobené“ školní lejstro. Po prázdninách ho pak celá pobledlá přinesla podepsané rodiči zpátky do školy. A hrůza, její vysvědčení bylo do poloviny polité inkoustem, a ona tvrdila, že se jí na ně doma převrhla celá lahvička… (Tehdy ještě nebyly propisky). Třídní lamentoval nad její neopatrností a vzal je do sborovny. Po podrobném detektivním prozkoumání se bohužel přišlo na to, že několik trojek bylo vyškrabáno, nahrazeno dvojkami - a pak to celé „zaretušováno“ rozlitým inkoustem.
Provinilá žákyně byla předvolána „na koberec“ do ředitelny a celá třída trnula co bude dál. Ale kupodivu – dobře to dopadlo… Ředitel školy, i třídní učitel, se zachovali nad očekávání moudře. Po pohovoru s ní jí nenavrhli zhoršenou známku z chování, ale zavolali si do školy jejího otce… O čem s ním hovořili se nikdo nedozvěděl, ale zřejmě si to vzal k srdci, protože - i když se později známky na vysvědčení jeho dcerky příliš nelišily, nic podobného se již neopakovalo...
Naše spolužačka se později vyučila v oboru (s maturitou) který ji bavil, provdala se, dnes je již babičkou, žije spokojený život. Oba její sourozenci splnili otcovo přání, nejstarší dcera je kuchařkou, syn se vyučil elektrikářem a hospodaří na chalupě. Jejich zmoudřelý, přísný otec, již dávno odpočívá na venkovském hřbitůvku. A život jde dál...
A proto rada: Vážení rodiče a učitelé, nepřehánějte to s těmi známkami, ani s tresty za ně, netraumatizujte děti… Přísnost ano, ta musí být, stromky se mají ohýbat zamlada - ale s mírou... Jenom tolik, aby se nezlomily…
