A tož, domů to naštěstí není tak daleko…

Jezdit někam daleko na dovolenou, myslím tím někde k moři, nebo do hor, natož na poznávací zájezd se skupinou neznámých lidí, toho jsme si  užili,  to je už  dávno za námi. 

Plácnout  sebou u moře na pláž a nechat se opékat  slunečními paprsky  jako špekáček na grilu, nebo se plahočit  s těžkým batohem v pohorkách po kamenitých  úbočích vysokých hor, anebo  přidat se v poznávacímu zájezdu ke skupině rozdováděných teenagerů, to už pro nás, seniory, fakt není…  (No jo, možná si  řeknete "kyselé hrozny" - a také máte pravdu). No jo, mládí je pryč, a ani do důchodu už není daleko... 

Člověk chce  ale stále něco vidět, poznat, zažít nějakou zajímavou příhodu, kulturně se vyžít,  a ne po celou dobu jízdy v zájezdovém autobuse poslouchat  chichotání  omladiny, chlapců a děvčat,  kteří se navzájem neustále pošťuchují… Anebo – jen co přijedete na nějaké turisticky atraktivní místo v cizí zemi, namísto aby se dcérky rozhlédly po nějakém muzeu, galerii nebo jiné pamětihodnosti,  okamžitě začnou vyhledávat nějaký krám s módními kabelkami, aby si  nějakou koupily a  pochlubily  se s ní doma svým kamarádkám. Nejhorší  je ale to, že někteří z nich jsou tak netaktní,  že po celou dobu zájezdu opakují:  „Tož, kdepak  máme ty naše seniory, musíme na ně počkat, abychom je někde neztratili - a nevrátili se domů bez nich.. .“  Tož to fakt nesnáším...  Jo,  nemyslete si ale o mně, že nemám ráda mladé lidi... Nejsem žádný morous, mám je opravdu ráda,  jen s nimi nerada jezdím na poznávací zájezdy...  (A také vím, že si nemám na  co stěžovat, v jejich letech jsme nebyli o nic lepší – spíše naopak)...  

A tak jsme se loni s manželem konečně  rozhodli, že naši  dovolenou už nebudeme trávit u moře, na horách, ani na poznávacích zájezdech, ale najdeme si  vždycky  nějaké pěkné, klidné místo -  a nepříliš vzdálené od našeho domova.

Po prozkoumání  různých internetových nabídek jsme se dohodli  na tom, že si objednáme týdenní pobyt v jedné  šikovné chatce v předhůří Bílých Karpat, na Mikulčiném  vrchu. Je tam prý krásný výhled do krajiny –  i  okolí je tam  zajímavé, stojí za to je  prozkoumat.  A navíc – na konci našeho dovolenkového týdne, v sobotu, se v blízkém Starém Hrozenkově,  koná  tradiční  folklorní festival, známé Kopaničářské slavnosti. To by mohlo být  pěkné vyvrcholení naší dovolené.

Dohodli jsme si termín  a po týdnu jsme začali  balit. Největší starostí před odjezdem nám dělaly naše dvě andulky, papoušci vlnkovaní –  Ferda a Adélka. Naše dcera  se nám ale  nabídla,  že se o ně postará. Že je  prý po  čtyřech dnech navštíví, krmítka doplní prosem,  vymění čerstvou vodu a nechá je po bytě prolétnout.

A tak jsme   zabalili a v klidu odjeli... A hezky jsme si té naší dovolené užívali... S ubytováním na chatě, i se stravou jsme byli spokojeni, s výhledem do údolí také.. Z počátku bylo trochu zamračeno, proto jsme se projeli po okolí a navštívili všechna zajímavá místa. Byli i jsme například v Komenského muzeu v Uherském Brodě, podívali jsme se do Žítkové, kde jsme si prohlédli  nízký domek poslední „žítkovské bohyně“ Irmy Gabrielová , (tu knihu o ní  jsem zrovna dočetla), zajeli jsme do Bojkovic na zámek Nový Světlov, navštívili jsme i Suchou Loz, rodiště zlínského radního P. Gazdíka  - a dokonce jsme podívali i na skok do ciziny - přes hranice do první slovenské dědiny,  Drietomy. Tam jsme si v místním konzumu koupili za eura i nějaké sušenky a dva  kornouty  zmrzliny. Chutnala  stejně dobře jako u nás,  za české koruny.

A už jsme se těšili na sobotu, na avizované Kopaničářské slavnosti - na vystoupení folklorních souborů z Čech, Moravy a Slovenska. Měly  být  zlatým hřebem  naší dovolené.

A najednou změna...  V pátek k večeru zavolala dcera  a sdělila nám, že má problém  a  neví jak  ho řešit. Odpoledne chtěla nakrmit naše ptáčky, ale do bytu se nemohla  dostat. Klíčem, který má od našeho bytu, se dveře nedají otevřít.  Ach jo…  Až teprve teď  jsme si vzpomněli, že kvůli zlomenému klíči jsme byli nuceni vyměnit zámek, a dceři  jsme ten nový klíč zapomněli dát.    

Co teď? Zkrátit si o jeden den dovolenou a vrátit se domů?  To bychom bohužel přišli o ty Kopaničářské slavnosti,  na které jsme se tolik těšili… Anebo nechat naše andulky  strádat?  A co kdybychom je po návratu domů  našli „nožkami nahoru?“

Dumali jsme, dumali, a nakonec rozhodli. V sobotu brzy ráno, pojedeme domů, (naštěstí to nemáme daleko)  nakrmíme ptáčky, a pak se zase  rychle  vrátíme  na Mikulčin vrch, abychom ve Starém Hrozenkově stihli začátek Kopaničářských slavností.

A tak se také stalo, všechno jsme díkybohu stihli. Poklidit naše andulky i zhlédnout  vystoupení  národopisných souborů z Čech,  Moravy, Slovenska, dokonce i z Polska a jiných vzdálených zemí.  Folklorní festival byl spojen  i s  poutí, s kolotočemi  a  houpačkami  pro děti, s vídeňským kolem,  se stánky s občerstvením, s dobrým moravským a slovenským vínkem, i  s tradičními výrobky lidových  řemeslníků.  

A tak to nakonec všechno dobře dopadlo, rádi na tu naši  loňskou  dovolenou na Mikulčiném vrchu  vzpomínáme….